Architekt Josef Chochol (1880–1956)
Ačkoli Chocholovo kubistické období trvalo pouhé čtyři roky v letech 1911 až 1914, navrhl v té době hned tři slavné stavby. Zařadil se tak po bok dalších slavných českých kubistických architektů, jako byl Josef Gočár (1880–1945), Pavel Janák (1882–1956) či Vlastislav Hofman (1884–1964).
O Chocholově rodinném zázemí ani osobním životě nám dostupné materiály mnoho nevypovídají. Narodil se 13. 12. 1880 v Písku a zemřel 6. 7. 1956 v Praze. V letech 1898–1904 studoval na ČVUT v Praze u Josefa Schulze a Jana Kouly a v letech 1907–1909 na Akademii výtvarných umění ve Vídni jako žák Otto Wagnera. Po dokončení studií se věnoval v Praze projekční činnosti, stal se členem Skupiny výtvarných umělců a Devětsilu a spolupracoval s výtvarníky skupiny Tvrdošíjných. Účastnil se řady architektonických soutěží, tehdy zejména na stavby nemocnic [3], [4].
Josef Gočár, nejvýznamnější žák architekta Jana Kotěry
V posledním našem článku jsme připomínali 140. výročí narození významného zakladatele naší moderní architektury Jana Kotěry [1], ale současně se nám připomínalo jméno jeho…
Brožíkova síň
První známou a dochovanou Chocholovou prací je úprava interiéru Brožíkovy síně Staroměstské radnice v Praze provedená v r. 1911, kdy síň získala dnešní podobu. Brožíkova síň vznikla jako sál městského zastupitelstva při novorenesanční přestavbě této části radnice v letech 1879–80 provedené podle projektu architekta A. Bauma stavitelem B. Münzbergerem. Dnešní název síně je odvozen od dvou velkých obrazů Václava Brožíka, „Mistr Jan Hus v Kostnici v r. 1415” a „Volba Jiřího z Poděbrad za krále českého na Staroměstské radnici r. 1458” [5].
Téma: Architektura
Na tuto práci již navázalo kubistické období, které architekta Josefa Chochola nejvíce proslavilo. Josef Chochol byl stejně jako Josef Gočár a další okouzlen kubistickým výtvarným uměním a podílel se na architektonickém ztvárnění kubismu. Architekti snad vycházeli i z historické sklípkové klenby či díla barokních umělců, především Jana Blažeje Santiniho [6] a vytvořili světově ojedinělý stavební sloh [7].
Kubistické stavby
Josef Chochol, kterého Archiweb charakterizuje jako „architekta nespoutané povahy a vždy extravagantních názorů” [3], vytvořil v Praze tři kubistické stavby, na které se stejně jako na stavby Gočára, Janáka a dalších jezdí dívat architekti z celého světa.
Prvou z nich je Kovařovicova vila v Libušině ulici č. 3 v Praze Vyšehradě. Byla postavena v letech 1912–13 pro stavitele a majitele nemovitostí Ing. Bedřicha Kovařovice, který působil jako inspektor stavebních podniků pražské obce. Kubistické prvky obsahují i interiéry a kubisticky je řešena také zahrada včetně oplocení. Vila stojí na rohové parcele, hlavní vchod směřuje do Libušiny ulice, ale druhá strana šikmo do rohu mezi ulicí Vnislavovou a Rašínovým nábřežím. Chochol zdůraznil především toto průčelí směřující do zahrady. V době socialismu vila sloužila jako mateřská škola a původní podoba zahrady byla zcela zničena. V r. 1995 byla provedena celková rekonstrukce vily i zahrady podle projektu architekta Lukáše Matějovského a vila dnes slouží podnikatelským účelům (obr. 1).
Druhá Chocholova kubistická stavba je v blízkém sousedství na Rašínově nábřeží č. 6–10, před Vyšehradským tunelem, trojdům dokončený r. 1913 (obr. 3). Čistě kubistické je průčelí, ale dům jako celek není tak výrazně kubistický jako Kovařovicova vila. Vnitřní uspořádání připomíná spíše barokní paláce s velmi moderním vybavením, vestavěnými skříněmi apod. Za domy jsou ve stráni, která stoupá k Vyšehradu, terasovité zahrady.
Třetí Chocholovou kubistickou stavbou je Hodkův nájemní dům rovněž pod Vyšehradem, ale nikoli na nábřeží. Nachází se v Neklanově ulici č. 30, takže je stranou hlavních ulic a tím poněkud opomíjen. Je to čtyřpatrová stavba, má čistě kubistickou fasádu, sedlovou střechu stejně jako předchozí Chocholovy kubistické stavby a velmi zajímavé nárožní balkony. Balkony prochází nárožní pilíř, který podpírá korunní římsu. Dům je zvnějšku krásně opravený, bílý a od okolních domů se výrazně liší. V přízemí je malá restaurace (obr. 4) [8].
Poválečné období
Těmito stavbami se uzavřelo Chocholovo kubistické období. Také v r. 1914 vypukla první světová válka, po jejím skončení vznikla Československá republika a zájmy architektů se posunuly jiným směrem. První poválečnou Chocholovou realizací je přestavba staršího domu architekta Rudolfa Tereby v Jindřišské ulici č. 27 v Praze 2, který po přestavbě sloužil bankovním účelům. Dům typický vikýřovitými okny v nejvyšším podlaží má fasádu s keramickou oblohou z třicátých let (obr. 6) [9]. Kromě práce na projektu této přestavby se Josef Chochol účastnil řady architektonických soutěží. V r. 1920 podal soutěžní návrh na stavbu inženýrského domu, který nebyl realizován, ale v r. 1925 byl podle jeho projektu postaven obytný dům inženýrské komory v Dittrichově ulici č. 19 v Praze 2 (obr. 7) [5].
Další dva Chocholovy projekty, projekt Osvobozeného divadla a projekt ústřední budovy elektrických podniků hlavního města Prahy, oba z r. 1927, nebyly realizovány. Úspěšný byl Chocholův projekt Trojského mostu, po druhé světové válce nazvaného Most barikádníků. Projekt tohoto mostu Josef Chochol vytvořil ve spolupráci s Františkem Menclem a Václavem Doškem a most byl dostavěn v r. 1928. V letech 1978–79 však byl odstraněn a r. 1980 nahrazen novým mostem, který navazuje na Severojižní magistrálu.
V r. 1931 byla podle Chocholova projektu postavena Verunáčova vila v Neherovské ulici č. 10 v Praze 6 (obr. 8). Je to čistě funkcionalistická stavba, která charakterizuje další etapu architektova vývoje [9].
V následujících letech se Chochol zabýval domy s malometrážními byty. Ve spolupráci s architektem Richardem F. Podzemným se v r. 1936 zúčastnil architektonické soutěže na projekt domů s nejmenšími byty stavěnými v Praze na Břevnově. Další domy s malometrážními byty podle projektu těchto architektů se v letech 1937–40 stavěly v ulici U Školičky č. 2–8 v Praze Libni (obr. 9). Byly to byty pro chudé obce pražské a měly obytnou plochu 34 m2 .
Ve stejné době Josef Chochol projektoval sedmipodlažní nájemní dům paní Kreisingerové v Dělnické ulici č. 21 v Praze Holešovicích. Dům byl postaven v letech 1939–40 a také obsahoval malé byty. Na každém patře byl jeden byt se dvěma pokoji, halou a příslušenstvím a jeden byt s jedním pokojem, halou a příslušenstvím. V přízemí a zvýšeném přízemí byly obchodní prostory (obr. 10) [10]. Obdobné domy podle Chocholových projektů vznikly v ulici U Elektrárny č. 8–10 v Praze 7 [9].
Stejně jako ostatní architekti se i Josef Chochol celý život účastnil spolkového života a své názory, často velmi kontroverzní, také publikoval. Jak bylo výše uvedeno byl neklidný a netrpělivý, často měnil své názory a současně s tím i své členství v různých spolcích jako byl Svaz výtvarných umělců Mánes, Skupina výtvarných umělců, Skupina architektů Spolku inženýrů a architektů, odkud vystoupil v době, kdy Spolku předsedal. Na přelomu let 1930–31 se rozešel se sociální demokracií a r. 1936 opustil i Klub architektů. Také často měnil svá pražská bydliště. Svými pražskými kubistickými stavbami se však zařadil mezi nejvýraznější pražské architekty dvacátého století.
Přestavba pardubických mlýnů je v plném proudu, do dvou let se areál promění v multifunkční kulturní prostor
Bratři Egon a Karel Winternitzové vlastnili v Pardubicích mlýn Valcha, který byl roku 1910 zrušen. Na jeho místě nechala rodina později vystavět nové Automatické mlýny. V roce…
Literatura
[1] www.stavebnictvi3000.cz. Vydavatelství Vega s r.o., autoři Milan Kašpar a Alena Michálková (2011, Josef Gočár, nejvýznamnější žák architekta Jana Kotěry)
[2] www.stavebnictvi3000.cz. Vydavatelství Vega s r.o., autoři Milan Kašpar a Alena Michálková (2012, Významné výročí narození Pavla Janáka)
[3] Archiweb: Josef Chochol. Archiweb.cz (1997-2015)
[4] Josef Tomeš a kol: Český biografický slovník XX. století, 2. díl. Paseka, Petr Meissner 1999, ISBN 80-7185-246-5
[5] Emanuel Poche: Prahou krok za krokem. 2. přepracované vydání. Nakladatelství Panorama Praha 1985
[6] www.stavebnictvi3000.cz. Vydavatelství Vega s r.o., autoři Milan Kašpar a Alena Michálková (2013, Jan Blažej Santini Aichel, 290 let od úmrtí)
[7] Přemysl Veverka, Dita Dvořáková, Petr Koudelka, Petr Krajčí, Zdeněk Lukeš: Slavné pražské vily. Foibos a.s. a Národní technické muzeum, Praha 2005. ISBN 80-903661-1-2, ISBN 80-7027-144-7
[8] Zdeněk Lukeš: Praha moderní. Velký průvodce po architektuře 1900–1950 / Historické centrum. Nakladatelství Paseka, 2012. ISBN 978-80-7432-204-4
[9] Zdeněk Lukeš: Praha moderní II. Velký průvodce po architektuře 1900–1950 / Levý břeh Vltavy. Nakladatelství Paseka, 2013. ISBN 978-80-7432-350-8
[10] Zdeněk Lukeš: Praha moderní III. Velký průvodce po architektuře 1900–1950 / Pravý břeh Vltavy. Nakladatelství Paseka, 2014. ISBN 978-80-7432-503-8
