Emoce dodnes vzbuzuje i nákupní středisko Selfridges v Birminghamu. Budovu "blobovitého" tvaru charakterizuje 15 tisíc hliníkových disků. Zdroj: jax10289, Shutterstock

Fenomén Jan Kaplický: vizionář, jehož stavby jsou považovány za umělecká díla

Minulý rok uběhlo 10 let od smrti světově známého architekta Jana Kaplického. Ten se přístupem k architektuře a neotřelými projekty navždy zapsal do dějin jako „neofuturistický“ autor vzhlížející k budoucnosti. Ve světě jsou jeho stavby vnímány jako skutečná umělecká díla, u nás je potkává jiný osud. V České republice se Kaplického jméno dostalo do širšího povědomí až v roce 2007, když zvítězil v mezinárodní architektonické soutěži na realizaci nové budovy Národní knihovny v Praze.

Myslím si, že tvary v architektuře mají mít skrytý, zastřený význam. Musí to tam být. Pak už je jedno, jestli někdo omdlí, nebo se naštve. Myslím, že největší urážka je, když někdo řekne, že ta architektura není sexy.“ Jan Kaplický

Významný český architekt a vizionář moderní architektury – i tak lze charakterizovat architekta Jana Kaplického. Narodil se roku 1936 v Praze. Umělecké sklony zdědil pravděpodobně po svých rodičích. Jeho matka byla kreslířka a otec architekt, malíř, a dokonce sochař. Po gymnáziu vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze.

V roce 1968 emigroval do Anglie. O rok později začal pracovat v architektonické kanceláři Denys Lasdun and Partners. Následně začal působit v ateliéru Renza Piana a Richarda Rogerse, kde se mj. podílel na projektu pařížského Centre Georges Pompidou. V letech 1979 až 1983 pracoval Kaplický pro společnost Foster Associates, jež je jednou z nejvýznamnějších světových architektonických společností vůbec. V této době také založil spolu s Davidem Nixonem studio Future Systems, kde působil až do konce svého života. Byl třikrát ženatý. Legendární architekt zemřel 14. ledna 2009 ve věku 72 let na selhání srdce při procházce Prahou.    [1]

Kaplický se svým přítelem Davidem Nixonem pracovali dokonce na několika vesmírných projektech s NASA. Navrhovali například přistávací stanice či vesmírné moduly. Zdroj: archiv ČT

Návrhy, co ohromují celý svět

Kaplický je představitelem high-tech architektury. Jeho stavby rozhodně nejsou fádní. Jde o díla nepřehlédnutelná, unikátní a kontroverzní. V posledních letech svého života experimentoval s organickou architekturou, inspiroval se přírodními tvary, jako jsou pavoučí sítě či motýlí křídla. Kaplického nejznámější realizace se nacházejí právě ve Velké Británii, kde prožil většinu svého života.

Na sklonku prvního tisíciletí dokončil svou nejoceňovanější budovu – tiskové centrum na kriketovém stadionu v Londýně Lord's Media Centre, za kterou získalo Future Systems Stirlingovu cenu – jedno z nejprestižnějších britských ocenění za architekturu. Světově proslulou Kaplického stavbou je také futuristický obchodní dům Selfridges v Birminghamu, který pokrývají hliníkové disky.

Do povědomí české veřejnosti se Kaplický dostal především po vítězství v mezinárodní soutěži na budovu Národní knihovny v Praze na Letné přezdívanou též chobotnice nebo blob, za kterou bojoval až do posledního dechu. Odpůrci chobotnice argumentovali faktem, že návrh v soutěži zvítězil, i když nesplňoval ani jednu ze zadávacích podmínek (zejména skladováním knih pod úrovní terénu). Mnohým se také nelíbilo, že přijaté návrhy posuzovala v porotě Kaplického manželka Eva Jiřičná. Realizace futuristické knihovny organického tvaru se nakonec neuskutečnila. Stavba chobotnice přitom mohla být – vedle Tančícího domu – nejfuturističtějším prvkem Prahy. Málokteré architektonické dílo dokázalo vzbudit takovou vlnu emocí a debat. Podobný osud jako „chobotnici“ potkal i Kaplického „rejnok“ – koncertní centrum v Českých Budějovicích. Ani k jeho realizaci nakonec nedošlo.

Mezi další světově proslulé budovy, o které se Kaplický zasloužil, patří například bytový dům Metropolis v Kadani či Květinářství Wild at Heart v Londýně, plovoucí most pro pěší v londýnských Docklands nebo Muzeum Enza Ferrariho v italské Modeně. Svou formou i rozměry uchvacuje také jednoduchý rodinný dům s ateliérem pro F. Dvořáka. Objekt totiž představoval poslední Kaplického projekt před emigrací do zahraničí. Původní majitelé obývají dům dodnes.

Mediální centrum na kriketovém hřišti Nel Lords patří k nejpokrokovějším a nejkontroverznějším stavbám současného Londýna. Tzv. UFO pojme více než 200 reportérů a hostů restaurace. V Londýně se nachází i Kaplického most Docklands, jenž je inspirován starými obloukovými, lanovými a pontonovými mosty i barevným vodním hmyzem. Zdroj: eXpose, Shutterstock

Architekt, designér i spisovatel

Kaplický byl nejen nadaným architektem, ale i nápaditým designérem. V roce 2008 navrhl ve spolupráci s módní značkou Leela ve speciální limitované kolekci ladné večerní šaty. Ve stejném roce byla odhalena i Kaplického kolekce stolovacího setu pro italskou značku Alessi, se kterou spolupracoval již dříve. [2]

Věnoval se ale i spisovatelské činnosti. V Česku bylo vydáno hned několik jeho knih, jako je Album, Česká inspirace nebo Sketches. Jeho kontroverzní a silnou osobnost podtrhl i fakt, že odmítl cenu ministerstva kultury za přínos v oblasti výtvarného umění a architektury. V dopise ministru Jehličkovi, kterým cenu odmítl, Kaplický uvedl: „... vaše ministerstvo i vláda znemožňují prosadit můj příspěvek k české kultuře a architektuře“. Kaplický se tak stal vůbec prvním člověkem, který odmítl českou státní cenu převzít. [3]

Kaplického si tak bude světová architektura navždy pamatovat jako neústupnou osobnost, jež se díky svému odhodlání i talentu dostala mezi nejproslulejší světové architekty. To, že Kaplického odkaz stále žije, dokládá kupříkladu i unikátní program Kaplicky Internship, který poskytuje nadcházejícím a čerstvým absolventům architektonických oborů z českých univerzit možnost strávit tři měsíce na placené stáži v jednom z prestižních londýnských studií. Budoucí architekti si zde mohou vyzkoušet práci na významných projektech ve společnosti renomovaných architektů a získat cenné zkušenosti.

Muzeum Enza Ferrariho v italské Modeně, Zdroj: D-VISIONS, Shutterstock
Autor: Mgr. Kateřina Saidl
Foto: Shutterstock, archiv ČT