Přidat na Seznam.cz Přidat na Google News

Architekt Antonín Engel (1879–1958)

Od narození známého architekta Antonína Engela uplynulo 135 let, a proto tento článek připomíná jeho život a jeho nejvýznamnější díla. Mezi některá patří například projekt zástavby Dejvic s centrálním Vítězným náměstím, vodárna v Praze Podolí nebo budova, která dnes slouží ministerstvu dopravy.

V letošním roce jsme vzpomněli životní jubilea několika českých architektů, se kterými byla shodou okolností spojena nějaká aktuální činnost. V případě Friedricha Ohmanna to byla výstava v budově Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, Osvalda Polívky přestavba budovy původně Živnobanky na Centrum českého skla, Josefa Fanty otevření rekonstruované haly a kavárny Hlavního nádraží v Praze, Otakara Novotného budovy Mánes či Oldřicha Tyla dvojí výročí Veletržního paláce [1]. V souvislosti s dílem Antonína Engela jsme nic podobného nenalezli, chceme pouze připomenout 135. výročí Engelova narození, když už jsme v loňském roce nevzpomněli 55. výročí jeho úmrtí [2].

Studia

Antonín Engel se narodil 4.5.1879 v Poděbradech. Jeho otcem byl cukrovarnický inženýr Augustin Engel a matka Růžena byla dcerou MUDr. Františka Boučka, který v Poděbradech založil nemocnici. Rodina se brzy po narození syna přestěhovala do Prahy, kde Antonín Engel chodil do školy a poté studoval. Po maturitě na české vyšší reálné škole na Malé Straně studoval v letech 1897–1903 na Českém vysokém učení technickém (ČVUT) u profesora J. Kouly a poté tři semestry na německé technice u profesora Josefa Zítka. Získal cenu pražského magistrátu na cestu po Německu a Belgii a rok byl zaměstnán jako inženýr na stavebním úřadu obce pražské. Roku 1904 se stal členem Spolku výtvarných umělců Mánes, ale rok poté odjel studovat do Vídně na Akademii výtvarných umění do atelieru Otto Wagnera. Za vynikající studijní výsledky a svůj prvý projekt na úpravu pražské Letné získal tzv. římskou cenu a tím studijní pobyt v Itálii.

První projekty

Antonín Engel si po návratu do Prahy již v r. 1909 otevřel v Praze v Clam–Gallasově paláci vlastní ateliér. Jednou z jeho prvých realizovaných prací byl náhrobek ing. arch. Vojtěcha Birnbauma pro nový hřbitov v Poděbradech [3]. Ve spolupráci s Josefem Šejnou (1876–1960) ve stejném roce získali hlavní cenu za další projekt úpravy Letné, který však nebyl realizován stejně jako Engelův projekt dostavby Staroměstské radnice z téže doby. Úspěšné byly až Engelovy projekty obytných domů v Praze v Břehové ulici čp. 40 (obr. 1) a v ulici U Starého hřbitova. Stejně úspěšný byl i Engelův projekt zdymadla s vodní elektrárnou na Labi v Poděbradech, který byl realizován v letech 1913–18.

Obr. 1: Dům v Břehové ulici

Práce Antonína Engela byly vysoce hodnoceny a Engel brzy začal působit i jako pedagog. V letech 1912–21 byl profesorem na Státní průmyslové škole stavební v Praze a od r. 1922 profesorem Vysoké školy architektury a pozemního stavitelství při ČVUT v Praze. Před svým jmenováním byl v r. 1917 promován doktorem technických věd na Vysoké škole technické v Brně a r. 1920 jmenován členem Státní regulační komise pro Velkou Prahu, kde ovlivňoval urbanistický rozvoj Prahy.

Antonín Engel se účastnil i dalších soutěží na regulaci Letné a vytvořil i návrhy na úpravy Petrské čtvrti v Praze či města Poděbrad. Hlavní jeho prací let 1921–23 byl postupně realizovaný projekt zástavby Dejvic s centrálním Vítězným náměstím. Od kruhového náměstí se paprskovitě rozbíhá síť ulic a příčných pásů a budovy, které na obvodu náměstí byly postaveny, jsou také Engelovým dílem. Tvoří je jednak obytné budovy s obchody apod. v přízemí (obr. 2), jednak budova Generálního štábu armády České republiky z r. 1934 (obr. 3). Projekt, podle kterého mělo být náměstí zcela obklopeno budovami, však zůstal torzem, ve směru k budovám ČVUT z 60. let 20. století zůstal prázdný prostor. V letech 1926–33 byla podle Engelova projektu zpracovaného ve spolupráci se Severinem Ondřejem (1889–1964) postavena budova Vysoké školy chemicko-technologické (VŠCHT) (obr. 4) a v letech 1927–37 ve stejném stylu budova původně Vysoké školy zemědělského a lesního inženýrství, dnes zčásti součást Vysoké školy chemicko-technologické, zčásti rektorát ČVUT, podle Engelova projektu vytvořeného ve spolupráci s Th eodorem Petříkem (1882–1941) [4].

Obr. 2: Obytné domy kolem Vítězného náměstí
Obr. 3: Generální štáb
Obr. 4: Vysoká škola chemicko-technologická

Pro potřeby studentů těchto vysokých škol Engel projektoval i koleje. Masarykova kolej v Thákurově ulici postavená v r. 1927 za finanční podpory prezidenta T. G. Masaryka obsahovala kromě vlastních pokojů i aulu, kongresový sál, restauraci a další vybavení. Po uzavření vysokých škol v r. 1939 byla využívána okupanty a po skončení druhé světové války od r. 1950 až do listopadu 1989 sloužila potřebám STB. Dnes po rekonstrukci opět slouží studentům a mladým pedagogům dejvických vysokých škol (obr. 5 a 6). Také jednodušší Sinkuleho kolej v Zikově ulici byla postavena podle Engelova projektu, na rozdíl od Masarykovy koleje však od konce 2. světové války opět fungovala jako kolej studentů VŠCHT. Antonín Engel měl k Dejvicím hluboký vztah, původně bydlel v Bubenči, od r. 1927 ve vlastní vile na pražské Hanspaulce (obr. 7) a na konci života na Letné.

Obr. 5: Masarykova kolej
Obr. 6: Hala Masarykovy koleje
Obr. 7: Vlastní vila Ant. Engela

Budovy tří ministerstev

Ve dvacátých letech se na vltavském nábřeží připravovala výstavba budov tří ministerstev, ministerstva železnic, průmyslu a zemědělství. Antonín Engel se stal tvůrcem ministerstva železnic, dnes dopravy. Budova postavená v letech 1927–31 se stala dalším Engelovým významným dílem v neoklasicistním slohu, sestává z šestipatrové středové budovy s třípatrovými křídly (obr. 8). Na výzdobě se podílel Josef Mařatka, Josef Pekárek a Ladislav Kofránek. V letech 1960–90 byla sídlem Ústředního výboru KSČ a byl v ní i byt Gustava Husáka. Dnes je sídlem Ministerstva dopravy a občas je přístupná veřejnosti včetně dochovaného bytu Gustava Husáka.

Obr. 8: Ministerstvo dopravy

Vodárna v Praze Podolí

Dalším velkým Engelovým dílem z dvacátých let je vodárna v Praze Podolí. Voda z vodárny v Káraném rozrůstající se Praze již nestačila, a proto byla v letech 1922–29 budována nová vodárna s filtrační stanicí podle Engelova projektu (obr. 9). Zastřešení hlavní haly Engel řešil ve spolupráci s profesory pražské techniky Bedřichem Hacarem (1893–1963) a Františkem Kloknerem (1872–1960), kteří navrhli strop v podobě oblouků o rozpětí 29 m a výšce 16 m. Tím vznikla největší železobetonová stavba v tehdejším Československu. Po druhé světové válce kapacita této vodárny opět nestačila a v r. 1952 Antonín Engel vypracoval projekt rozšíření a doplnění vodárny s novým přívodem říční vody. Výstavba probíhala až v letech 1956–65, vodárna byla dokončena až 7 let po Engelově smrti (obr. 10). Po výstavbě vodního díla Želivka význam vodárny poklesl, potřebná rekonstrukce se stále odkládala. Proběhla až v letech 1992–2000, vodárna slouží jako Muzeum pražského vodárenství a záložní zdroj pitné vody pro Prahu.

Obr. 9: Vodárna v Podolí z let 1922–29
Obr. 10: Nová část vodárny z let 1956–65

Vliv války a následného komunistického režimu

Antonín Engel byl opakovaně děkanem Vysoké školy architektury a pozemního stavitelství při ČVUT v Praze. V květnu 1939 byl zvolen rektorem ČVUT, ale po zavření vysokých škol byl v r. 1942 německými okupanty poslán do trvalé výslužby. V té době pracoval s Bohumírem Kozákem (1885–1978) na úpravách pražského Rudolfina zpět na koncertní sál. Rudolfinum dokončené r. 1884 podle projektu J. Zítka a J. Schulze sloužilo od r. 1919 jako poslanecká sněmovna vzniklé Československé republiky. Po okupaci ČSR tuto funkci ztratilo a bylo třeba je opět používat ke kulturním účelům.

Po skončení války se Antonín Engel do funkce rektora vrátil, ale téhož roku pod tlakem komunistického režimu ze své funkce odstoupil. V r. 1948 byl akčním výborem vysoké školy zbaven funkce profesora a výnosem ministerstva školství dán do trvalé výslužby.

Ve své projekční práci však ještě pokračoval, kromě výše zmíněné dostavby podolské vodárny navrhoval i dostavbu Dejvic. Je autorem publikací „Praha v půdorysném a obrazovém vývoji” (1920) a „Náměstí vítězství v Praze” (1939). Zemřel 12.10.1958 [5][6].

Literatura

[1] www.stavebnictvi3000.cz Vydavatelství Vega s.r.o., autoři M. Kašpar a A. Michálková, 2014

[2] Josef Tomeš a kol.: Český biografický slovník XX. století. Paseka, Petr Meissner, 1999. ISBN 80-7185-245-7

[3] Jiří D. Kotalík, David Vávra, Pavel Frič: Drobné perly české architektury. Nakladatelství Titanic, s.r.o., 2012. ISBN 978-80-86652-53-5

[4] Emanuel Poche: Prahou krok za krokem. 2. přepracované vydání. Nakladatelství Panorama Praha, 1985

[5] Kamil Dvořák: Antonín Engel, Archiweb.cz

[6] Antonín Engel, Wikipedia

¹) Doc. Ing. Milan Kašpar, CSc., Fakulta stavební ČVUT Praha, kasparm@fsv.cvut.cz; Alena Michálková, kaspmich@volny.cz
Autor:
Foto: Archiv firmy