Bydlení věc veřejná

Koncem roku 2002 se na knižním trhu objevila publikace zpracovaná pracovníky Sociologického ústavu Akademie věd a Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí. Publikace vzbudila odůvodněně značný zájem a je potřebné se k ní celkově vyjádřit.

Hodnocení je veskrze kladné, kniha přispívá podstatně k vyjasnění některých základních, koncepčních představ o bytové politice. Zabývá se sociologickou problematikou bydlení a vnáší jasno především do otázek souvisejících s dostupností bydlení, s potřebou vynakládání celospolečenského úsilí (prostředků) na takový rozvoj bydlení, který by na jedné straně nebyl narušován sociálním inženýrstvím, nevyužíváním tržního základu ekonomiky a na druhé straně nezůstával pouze na úrovni krajně liberální teorie přehlížející i v bydlení jakékoliv sociální nerovnosti. Zdůraznění sociální citlivosti bydlení je prvním důležitým vstupním znakem předložené práce, která již přímo v nadpise deklaruje toto širší pojetí bytové problematiky.
Publikace je rozčleněna do několika kapitol, jež se k této základní otázce vyjadřují a vždy z poněkud jiného (posunutého) hlediska přispívají k všestrannějšímu pohledu na sociologii bydlení v ČR i v evropském kontextu.
První kapitola se zabývá finanční dostupností vlastnického a nájemného bydlení v ČR a zemích EU2).
Autoři ohlašují, že publikace má sloužit do určité míry jako vodítko pro směřování budoucích kroků bytové politiky. Je potřebné vyzvednout provedené propočty zatížení podle sociálních skupin domácností v ČR, i když pro konkrétní bytovou politiku by bylo potřebné odhadnout alespoň zhruba rozsah zatížení ve finančním vyjádření, aby bylo možné získat představu o tom, v jaké bytové situaci se z hlediska dostupnosti bydlení nacházíme. Jinak se bude politika na úrovni vlády nadále spíše přidržovat úvah a propočtů, jež se o tuto finanční rozvahu pokusí byť odhadem.
Jinak je asi potřebné, aby bytová politika v jejím sociálním zaměření (doplnění) byla prováděna na podkladě podrobnějšího rozboru přímo v jednotlivých městech, kde vznikají vždy určité, konkrétní bytové a celkové sociální situace.
Další část první kapitoly se zabývá deregulací nájemného na rovnovážnou tržní úroveň.
Autoři odvrhují správně současné, zjevně vychýlené »tržní« nájemné a navrhují vlastní poměrně dosti složitý syntaxově stimulační model »šokové« deregulace.
Vychází se přitom z rodinných účtů a dokazuje se, že pokud by vlastnické bydlení bylo nákladově nižší než ve stejném (velikostním) bytu nájemním, přešli by nájemníci na vlastnické bydlení (uživatelské). V okamžiku - dovozují autoři -, kdy by se počet uvolněných nájemních bytů vyrovnal s celkovým počtem bytů v současném tržním nájemním sektoru, by se deregulační proces naplnil a vznikla by nová rovnovážná tržní cena nájemného. Předpokládá se, že ti, co budou opouštět byty s rostoucím nájemným a přecházet do levnějšího vlastnického bydlení budou běžně nahrazováni poptávkou těch, kteří žijí dnes v nuceném spolužití několika domácností v 1 bytě apod. Tržní nájemné bude přitom klesat, protože nabídka bude hledat (získávat) poptávku.
Vysoce náročný úkol si autoři kladli při »Určení velikosti tržního nájemného sektoru v jednotlivých okresech ČR« Odhad činí zhruba 95 tis. bytů s tržním nájemným v ČR k roku 2001. Z celkového počtu trvale obydlených bytů to je pouze 2,5 %, z nájemních bytů asi kolem 5 % ze souhrnu nájemních.

Následující kapitoly: »Sociální bydlení (Lux)« a »Adresný příspěvek na nájemné« (Sunega) se zabývají nástroji bytové politiky vůči sociálně slabým.
U sociálního bydlení v ČR (str. 56-158) je jen velmi hrubě načrtnuto jak postupovat. Spíše je dáno na výběr jak to dělají jinde (Rakousko je však zcela vypuštěno!). Bylo by patrně potřebné pokusit se alespoň o odborný odhad potřeby sociálních bytů v ČR.
P. Sunega v »Adresných příspěvcích…« vychází z toho, že jakýkoliv přechod k tržnímu nájemnému (s jemnější regulací) bude vždy nutně spojen s nárůstem zatížení rozpočtů domácností výdaji na nájemné. Metoda je naznačena v převzetí německého modelu příspěvků na nájemné a vypracování tzv. českého modelu (pracovní návrh). Nejohroženější jsou jednočlenné domácnosti, zejména důchodcovské.
Názorně jsou uvedeny modely příspěvků (jak se kde propočítává v řadě evropských zemí). Rakousko je uvedeno mezi ostatními evropskými zeměmi. Rozhodující v Rakousku je propočet výše standardních výdajů = funkce velikosti - počtu členů - domácnosti a příjmu domácnosti. V úvahu se pak bere adekvátní velikost bytu. Když není adekvátní, pak se příspěvek snižuje. Rozdílné definice jsou pak v jednotlivých spolkových zemích.
Za podnětné lze považovat rozbor a úsilí autora o konstrukci hypotéz (modelu zavedení systému příspěvků) a testování těchto hypotéz. Srovnání s německým způsobem, zejména str. 197–219. Tuto část publikace lze považovat za nejvíce, z hlediska praktické bytové politiky, propracovanou a využitelnou (stimulující k hledání řešení při zodpovězení zadávaných otázek).
Sunega poukazuje na to, že současné příspěvky na bydlení v ČR nejvíce pomáhají příjmově silnějším domácnostem mezi všemi domácnostmi vykazujícími podmínky pro poskytnutí příspěvku. Dále ve shrnutí uvádí, že zatížení jednočlenných domácností v našich podmínkách se ještě zvýší v případě, že by nájemné bylo zcela liberalizováno nebo deregulováno na úroveň místního nájemného (podle návrhu MMR). Proto zdůrazňuje, aby příspěvky byly více podporovány domácnosti méněčlenné než domácnosti s větším počtem členů.
Další otázkou, na kterou hledá odpověď je: „Jakou úlohu sehrává v příspěvcích regionální diferenciace“. Se závěry je možné plně souhlasit. Regionální rozdíly (tyto by však měly být ne za kraje, ale přímo za města) je potřebné brát v úvahu a dbát na to, aby normativy podlahové plochy nepůsobily proti sociálním hlediskům v jednotlivých podmínkách.
V roce 1998 podle šetření o struktuře bytového fondu (ČSÚ) bylo 239 000 soukromých nájemních bytů, 979 000 obecních bytů a 704 000 bytů družstevních. Teoreticky by měli nájemníci a družstevníci právo na příspěvky v rozsahu 1,9 mil. bytů, což je ovšem nenaplnitelné.
Efektivní vynaložení prostředků (příspěvků) poskytuje podle autora německý model a varianta »A« zaměřená na jednočlenné důchodcovské domácnosti. »Jednoznačná podpora autora pro převrácený německý model« vychází z toho, že v českých podmínkách není potřebné podporovat vícečlenné domácnosti na úkor méně četných.
Příjmy plynoucí z deregulace nájemného a po užití základních nástrojů bytové politiky s cílem vyšší dostupnosti nájemního bydlení jsou předmětem dalšího zájmu autora. Uvádí, že největší přínos z reformy nájemního budou mít nepochybně soukromí pronajimatelé bytů (z deregulace i ze zavedení sociálního bydlení a příspěvků na nájemné v potřebném rozsahu).
Poslední kapitolou v publikaci jsou »Dráhy bydlení« (Vajchová, Čermák, Sunega). Pod tímto názvem se skrývá mobilita obyvatel (stěhování, změna bydliště a typu bydlení v průběhu celoživotního cyklu).
Dráha bydlení je chápána jako přechod z jednoho typu bydlení do jiného (ubytovna, podnájem, pronájem, vlastnictví soukromé či družstevní = přibývají dispoziční práva). Dráha může být vzestupná, ale i sestupná nebo se střídat. Vzrůstá podíl vlastnického bydlení Přispívá k tomu konsumní společnost, možná také ekologické důvody?

Celkové shrnutí
Práce splňuje předpoklady, jež jsou kladeny na seriozní výzkum. Přináší komplexní hodnocení sociologické tvářnosti bydlení, přičemž zařazuje sociologický rozbor do širších souvislostí charakterizujících bydlení (národohospodářský význam a postavení, ekonomická náročnost reprodukce bytového fondu, rozsah státní intervence a její objektivní základ, demografické rámce a regionální diference – jejich vliv na bydlení a zpětné vazby).
Výzkum nezůstává pouze v obecné teoretické rovině, nýbrž přináší poznatky z různých typů a podmínek v evropských státech, předkládá možná řešení v konkrétních podmínkách ČR.
Ve všech těchto směrech nelze publikaci nic podstatného vytknout. V návazných pracech je ovšem potřebné, aby byly vysloveny i určité pochybnosti, které obyčejně vyplývají z nedostatečnosti podkladů, resp. z neúplnosti nebo i určitého zaměření podkladů neumožňujících hlubší a také méně zpochybnitelné závěry. Průzkum založený na údajích z rodinných účtů roku 1999 a mikrocensu z roku 1996 může při konkrétním rozboru (analýze a prognóze) v jednotlivých obcích (zejména středních a větších městech) poskytnout i jiný – pravdivější obraz o sociální diferenciaci a ekonomických předpokladech sociálních opatření.
V navazujících pracech je právě potřebné se na rozbor otázek v konkrétních obcích a mikroregionech zaměřit a tím i některé závěry a doporučení v publikaci obsažené znovu ověřit. Jedná se např. o závěr k vícečlenným domácnostem, kde podle jiných průzkumů právě vícedětné domácnosti se většinou nacházejí ve velmi špatném příjmovém a sociálním postavení.
Rovněž závěry k vlivu velikostních rozdílů obcí se při konkrétních rozborech nepotvrzují v tom, že velká města nejsou na tom nejhůře v řešení bytové otázky z hlediska zmíněné sociální diferenciace. Dokazují to například již poměrně jednoduché údaje o poklesu počtu obyvatel nejen přirozenou měnou, ale i migrací. Jedním z migračních důvodů je vystěhování příjmově silnějších do příměstské zóny, ale část také stěhování z důvodu nízkých příjmů a vysokých nákladů na bydlení (pořízení bytu, výše nájemného). Průzkumy ukazují, že roste i počet a podíl mladých rodin, resp. neúplných rodin, rodin s malými dětmi, které mění bydliště i za cenu větších dojížděných vzdáleností.