Chaos, řád, pravidelnost

Příroda miluje chaos stejně jako řád a pravidelnost. Chaos neboli nahodilost vede k tomu, že lidé mimo plán a proti vlastní vůli šlapají cesty, na které by jinak nevkročili. Hruška prý dovedla Isaaka Newtona k objevu gravitačního zákona, když mu náhodou přistála na hlavě. Bohužel ne všechny cesty, které chaos otvírá, jsou tak mírumilovné, jako objev gravitačního zákona.

Věda říká, že chaotický je takový děj, který nelze předpovědět. Např. ať sebelépe napodobujeme vrh kostkou ve hře Člověče nezlob se!, při kterém padla šestka, přesto pořád padají různá čísla. Nepomůže ani to, když sestavíme stroj, který bude vrhat kostku pořád stejně.

Může za to princip neurčitosti Δx·Δp≥h. Ten říká, že když známe přesně polohu kostky (rozptyl polohy Δx→0), nevíme nic o její hybnosti (rozptyl Δp→∞) a naopak. Není to nesmysl? Přece kostka, která leží na stole, má přesnou polohu a nehýbe se, takže je Δx·Δp=0!

Nikoliv. Tento princip „pracuje” dokonale. Příroda totiž spravedlivě (fyzikové říkají symetricky) obdařila všechno, co nese energii, dvěma vzorci chování. Elektromagnetické vlny se někdy chovají, jakoby šlo o proud částic, fotonů. A přišlo se i na to, že hmota naopak vykazuje vlnové chování. V raných fázích vesmíru se i hmota projevovala jako záření, ale jak vesmír chladl, začala se spontánně chovat spíše částicově. Řečený princip vyjadřuje právě vlnové vlastnosti hmoty, včetně naší kostky. Ač se zdá být v klidu, ve skutečnosti se obrovskou rychlostí třese a zároveň pohupuje, jakoby plavala na vlnách. Hlubší vhled do podstaty kostky říká, že ji tvoří vlnové klubko, jehož hranice i poloha těžiště kmitají, čili jsou rozmazané. A to dokonale zaručí, že nedokážeme přesně určit polohu, natočení a rychlosti kostky ani v okamžiku vržení, natož v okamžicích jejich opakovaných dopadů na stůl. Nakonec jen zjistíme, že pravděpodobnost vrhu šestky je 1/6.

Nejpodstatnější je, že chaos mikrosvěta prosakuje i do makrosvěta. Snad každý by mohl jmenovat nečekané náhody, které změnily jeho plány i celý život, v dobrém i špatném. Ještě hůř lze předvídat důsledky politických rozhodnutí. Dějiny ukazují, že chaotické „náhody”, které vyvolává politika, byť „spravedlivá” a slibující dobro, bývají většinou tragické. Paul Johnson v knize Dějiny 20. století říká, že „všech hanebností v 1. světové válce se dopustily mocné a vzdělané státy. Je všeobecně známo, že lidé se chovají zvlášť krutě a bezohledně zpravidla ne ze zjevné zloby, nýbrž z rozběsněné touhy po spravedlnosti. Ještě mnohem víc to platí o zákonně ustavených státech, které vládnou autoritou parlamentů, sněmoven a soudů! Ničivá síla sebeničemnějšího jednotlivce je malá; ale i u benevolentního státu je bez hranic.” Toto si poznamenal někdy v letech 1919–21 Winston Churchill: „Žádný zločin proti lidskosti ... nezůstal bez odvety a ta často dosáhla větších rozměrů a trvala déle. Ranění umírali mezi liniemi; mrtví práchnivěli do půdy. Na moři byly potápěny lodi obchodní, neutrální i nemocniční a jejich posádky ponechány osudu nebo vražděny ve vlnách. Byla snaha vyhladovět celé národy bez ohledu na pohlaví a věk až k úplnému podrobení...

” Přitom 1. světovou válku nikdo z řadových lidí nechtěl, až na „malou” skupinu mladých zfanatizovaných Prušáků a Rakušáků, kteří válku později svedli na staré. Snad jen Německo trochu koketovalo s myšlenkou potrápit rychle rostoucí ekonomickou sílu ruského státního kapitalismu, a proto podporovalo ruské rudé gardy. Rakousko věřilo, že válka snad zamlží vnitřní problémy.

Dnešní Evropa, která již z velké části spolkla český stát, také ráda koketuje. Oblíbila si boj s rasismem, diskriminací, s průmyslem, zemědělstvím, vlastenectvím, homofóbií, kuřáctvím, rodičovskou výchovou, s globálním oteplováním apod. Výsledky už jsou: nesamostatné zemědělství, hrozba potravinové krize, nedostatek dřeva, uvadlý chemický průmysl, zdražování energií, inflace, krize, propouštění, tištění peněz...

S mírou zdanění roste síla státu i levicovost společnosti, jsou to spojité nádoby. Silnější stát rovná se větší ničemná síla. Povzbudivé není ani to, že nejhrůznější války a revoluce se nikdy neobešly bez bojovnosti levice. I nyní platí, že válku nikdo z normálních lidí nechce. Bude to stačit?