Kam s bohatými nájemci

České představy o bydlení ekonomicky silných Čechů jsou stále silně ovlivněny minulým socialistickým způsobem bydlení a pohledy na tržní bytovou politiku jsou silně deformovány u všech skupin obyvatel. Poslední hit české bytové politiky – zveřejnění ekonomicky silných (?) občanů bydlících v nájemních bytech s regulovaným nájemným – hýbe lidovou i politickou scénou. Začnou se tím zabývat zřejmě i soudy, kterým běžný případ vystěhování nájemníka, který neplatí nájem, trvá i několik roků.

Lze však v tomto státě nabídnout tržní nabídku bydlení pro všechny skupiny obyvatel a pro ekonomicky silné speciálně? Tvrdím, že ne a vůbec to není vina těch bohatých. Je to vina politiků všech vlád, které vládnou v tomto státě od roku 1992. Nezavedli totiž v tomto státě takové podmínky, které jsou na západ od našich hranic běžné. Česká republika kráčí od roku 1992 k trhu s byty nějakou třetí cestou, o které nikdo neví, kam vlastně vede.

Vzpomenu-li na slova jednoho ministra z ODS, který řekl v Parlamentě při rozpravě o zákonu o stavebním spoření, že to je podobné, jako kdybychom měli rakovinu léčit Acylpyrinem. Po dvanácti létech tento Acylpyrin dělá vládě těžkou hlavu a musím se v duchu smát tomu ministrovi.

Vzpomenu-li na rok 1994, kdy jsme ze Svazu bytových družstev varovali vládu před zákonem 72/1994 Sb., o vlastnictví k bytům, a nikdo to nechtěl slyšet, musím se smát, jaké veletoče se dnes musejí dělat, aby se napravily škody vzniklé tímto zákonem. Marné bylo naše upozornění na to, že vlastníkem bytu nemůže být chudý nájemce, kterému obec prodá panelákový byt za desetinu ceny. Upozorňovali jsme na americký příklad levného prodeje bytů chudým lidem.

Vzpomenu-li na rok 1996, kdy jsme za Asociaci pro bydlení nabízeli paragrafové znění zákona o kondominiu a tehdejší politici nám říkali, že tento tržní právní subjekt v Česku nevznikne, protože zde nemá tradici. Musím se dnes smát, a přitom mi je upřímně líto paní Brejchové, nebo guvernéra ČNB, když čtu v novinách zprávu o tom, kteří bohatí lidé bydlí v domě s regulovaným nájemným. Kde mají bydlet, proboha? Mají si snad nechat postavit rodinný domek ve stylu »českého podnikatelského baroka «, i když k tomu nemají žádnou chuť a jediný důvod? Pokud se dobře pamatuji, za socialismu nebyly v tomto státě jiné nájemní byty než s regulovaným nájemným. Dokonce i byty v rodinných domcích větší než 120 m2 mohl stát obsadit nájemcem, kterému předepsal regulované nájemné. To, že někdo chce bydlet v domě, který mu přirostl k srdci a tento dům je ještě 14 let po přechodu ze socialismu na kapitalismus stále stejným socialistickým domem, to přeci není vina nájemců v tomto domě, ale především vina politiků. Vzpomínám si na projížďku New Yorkem, při které nám průvodkyně hrdě sdělovala, že v tomto kondominiu bydlí B. Streisand, v tomto kondominiu bydlel John Lennon.

Jakou šanci na bydlení v ČR má pan guvernér ČNB? Může bydlet v rodinném domku, kdesi za Prahou, může bydlet v nájemním bytě na Vinohradské třídě, který se v restituci vrátil vnukovi původního majitele. Může bydlet ve »společenství vlastníků«, kteří si spolu s ním koupili svůj dům od města ve »třetí vlně privatizace městských bytů« a hádat se pak po večerech se sousedy, zda se opraví střecha nebo fasáda. Může bydlet na Jižním městě v paneláku v bytě, který mu prodá »vlastník« tohoto bytu, který ho koupil za 120 000 Kč od města a buď vybírá »tržní« nájemné, které ani nepřiznává ke zdanění, nebo byt nabízí za 1 200 000 Kč. Může bydlet v docela kvalitním »nájemním« bytě, na který stát poskytl dotaci a bude si jej moci převést za dvacet let do vlastnictví. Ptám se pak ale současně, proč stát poskytl dotaci na výstavbu nájemního bytu zrovna guvernérovi ČNB. Státy na západ od našich hranic poskytují dotace na výstavbu bytů pouze pro ekonomicky slabé lidi. Proč nemůže bydlet tento člověk v kondominiu, které je pro lidi tohoto typu a kteří takto na západě zcela běžně bydlí? Chtějí své vlastní a drahé bydlení, ale nemají nejmenší chuť uklízet ráno chodník před domem, nemají chuť o sobotách natírat žlábky nebo sekat trávník, nebo vytírat chodbu, když na ně vyjde řada podle rozpisu. Chtějí pravidla, do kterých mohou mluvit, ale nechtějí se o ně starat. Nechtějí se stále dohadovat s restituentem o nějaké nájemní smlouvě. Proč všechny vlády od roku 1992 dodnes odmítají uzákonit kondominium, jako specifickou právnickou osobu pro bydlení bohatých lidí, kteří nechtějí bydlet ve vlastní vile, ale chtějí bydlet s více stejnými lidmi? Proč by museli zakládat jen bytové družstvo nebo společenství vlastníků, kterým stát předepsal dokonce i stanovy ministerskou vyhláškou?
12. září 1991 schválila Česká národní rada program přechodu socialistické bytové politiky na tržní systém. Tento program se přestal po volbách 1992 plnit a od té doby žádný jiný Parlament neschválil žádnou jinou koncepci, které by se musely vlády držet a jejíž cílem by byl trh s byty jako v opravdovém kapitalistickém státě. Stát, jako nejvyšší autorita v tržním systému, nevyhlašuje přeci výši nájemného po celém státě stejného, nebo vzorové stanovy pro společenství vlastníků bytů. Přesněji, dělal to v socialistickém státním řízení, které jsme, alespoň doufám, demontovali v roce 1989. Bohužel pozůstatky z té doby se zde dochovaly do dnešních dnů. Dopadají nejen na lidi ekonomicky slabé, ale jak se ukazuje i na lidi finančně zajištěné. Představa, že bohatý člověk musí bydlet jen ve vile s bazénem a nikde jinde, je opravdu z dob předpotopních.

Ing. František Nerad
Místopředseda ČSRB, člen představenstva SMBD,
místopředseda Strany pro otevřenou společnost