Léčba krize
Devětadvacátý prezident USA Warren Gamaliel Harding, který před nástupem do úřadu vedl a vlastnil vydavatelství novin, léčil v době svého prezidentování (1921–1923) poválečnou krizi takto: snížil státní výdaje o 40 % a významně snížil daně. Zrušil všechny zbytečné úřady a zavedl jediný nový, totiž úřad pro kontrolu státních výdajů. Osobně dohlížel, jestli stát utrácí hospodárně a účelně. Přitom se ukázalo, jak snadno se rozhazovaly daňové výnosy. Jeho poradci byli úspěšní podnikatelé, obchodníci, průmyslníci a inovátoři. Například Thomas Alva Edison nebo Henry Ford.
Harding a jeho následník Calvin Coolidge tvrdili, že každý normální člověk se musí umět postarat především sám o sebe. A že nejlepší stát je takový, který tomuto úsilí nepřekáží, není aktivistický a vlastně nemá co na práci. Oba věřili v sílu rotariánských komunit, které se nejlépe postarají o své staré nebo nemohoucí. Roli státu viděli hlavně v chytání, souzení a zavírání zločinců.
Tak odstartovalo desetiletí, které je považováno některými lidmi za nejúspěšnější a nejšťastnější v celé dosavadní historii USA. Ne že by všichni byli šťastni, ale nebývale přibylo lidí, kteří se vymanili z chudoby. Do proletářských rodin se rozšířilo rádio, často automobily, i když třeba z „druhé” ruky. Po celé zemi vznikala kina, v nichž šly mluvené filmy. Chudí lidé se zde inspirovali a oblékali podle módy; rozdíly mezi bohatými a chudými už nebyly tak nápadné. Dokumentuje to dobový novinový výrok: „Na rohu ulice stály dvě půvabné dívky. Jejich otcové, Češi, jsou dva hrubiáni, kteří se nikdy nenaučili ani kváknout anglicky. Ale jejich dcery jsou hotové královny.” Klesly odborářské aktivity, neboť se „dělníci věnovali více zábavě či cestování vlaky a auty”.
Všichni, co nenáviděli obchod a podnikání, ožili až s krizí v roce 1929. Období 1921–1929 označili za éru bezohledného a nezodpovědného individualismu. Mrtvého Hardinga vláčeli bulvárem smyšlenými historkami o tajných spiknutích, pitkách, vazbách na podsvětí atd. Popisovaly ho jako tupého lenocha. Tento bulvár pak zaujal místo v oficiální historiografii.
Zatímco v Americe vládl „odporný” individualismus, v Evropě ve stejné době rašil a kvetl „spravedlivý” a „kamarádský”, rudý či hnědý socialismus. Popravil miliony lidí (hlavně v Rusku) a později vyústil ve válku, v níž bylo zabito dalších 50 milionů. Kdoví, kam by vraždění zašlo, nebýt obrovské síly vzešlé z dob „bezohledně individualistické” Ameriky.
Hospodářský zázrak 1921–1929 v Americe nikdy nebyl důkladně analyzován. Zato dlouhá krize v roce 1929–1933 je vytrvale vysvětlována jako trest za neodpovědný individualismus, který se „už nikdy nesmí opakovat”. Vysvětlení je ale jiné. Krize by nejspíš nebyla tak krutá, kdyby ji „neléčili” sociální inženýři vládními zásahy, které znásobily její trvání a tvrdost dopadu na dno.
Příčina krize spočívala v burzovních nákupech bezcenných listin za hotovost. „Investoři” věřili, že až budou potřebovat peníze, smění listiny za mnohonásobek investovaných peněz. Jenže nedomysleli, že na burze prodávají své dlužní úpisy státy a inkasují za ně právě jejich tvrdou hotovost. A k tomu další, už jen natištěné peníze. Evropské státy tak hromadně dlužily americkým investorům; a ti, když chtěli své peníze, uviděli jen vztyčený prostředník. Sociální stát burzu miluje. Prodej dluhopisů znamená přenést odpovědnost za dluhy na věřitele a generovat inflaci, což je pomalá cesta jak závazky stále mazat.
Formátu amerických presidentů Warrena Hardinga a jeho následníka Calvina Coolidgeho žádný z dnešních politiků, včetně tzv. pravicových, nedosahuje. Od všech dnešních politiků lze čekat jen komplikace a překážky, které budou stavět do cesty z krize.
Svobodní lidé, obchodníci a podnikatelé se opět musejí spolehnout jen sami na sebe. Naštěstí to mnoho z nich zatím dokáže. Píšeme o nich i na těchto webových stránkách.
