Několik zajímavých liniových staveb v Itálii a Rakousku
Jako každý rok jsme se zúčastnili zájezdu skupiny cestovatelů z ČVUT Praha, která se na počest zakladatele a dlouholetého vedoucího nazývá „Hydrotechnická cestovní společnost Adolfa Patery a Katedry hydrotechniky“ [1].
Jak již název společnosti napovídá, cesta je vždy z části zaměřená na poznávání vodních děl, pramenů a toků řek, zajímavých jezer apod.
Přehrada Vajont
Letošní cesta vedla do Itálie a Rakouska a prvním vodním dílem, které jsme navštívili, byla přehrada Vajont v severní Itálii [2]. Leží na stejnojmenné říčce, která ústí do řeky Piave (Piavy) ve městě Longarone v italských Dolomitech. Impulzem k její návštěvě byl film „Vajont – šílenství mužů”, který v roce 2001 uvedla naše televize [3]. Námětem filmu je stavba této přehrady a tragédie s ní spojená.
Klenbová přehrada vznikla přehrazením velmi úzkého kaňonu, kterým řeka Vajont protéká (obr. 1) [4]. Výstavba probíhala v letech 1958–1960 a hráz, která přepažila údolí, má výšku 261,5 m a délku v koruně 190 m. Objem vody při naplnění měl být 150 milionů m3. Autory projektu byli C. Semenza, G. Oberti, D. Tanini a další, hlavní autoři byli světově uznávanými odborníky.
V roce 1960 se dokončená přehrada začala napouštět, ale již při dosažení úrovně hladiny 75 m pod korunou hráze se na svahu hory Toc na levém břehu nad přehradou začaly tvořit trhliny a hornina se začala zvolna sesouvat. Když se hladina snížila asi o 60 m, pohyb horniny se zastavil. Jako opatření proti dalším sesuvům byla vybudována spojovací štola, která sesuvnou oblast obcházela a od prosince 1961 se hladina vody v nádrži opět zvolna zvedala.
Ale po dosažení úrovně hladiny asi 15 m pod korunou hráze v létě 1963 se v důsledku prosycení paty svahu vodou pohyb horniny opět obnovil. Zpočátku zvolna, ale 9. října 1963 došlo ke katastrofě.
Z hory Toc nad levým břehem nádrže se náhle sesunulo asi 250 milionů m3 horniny, tedy o cca 100 milionů m3 více než měl být objem vody v celé naplněné nádrži. Hornina se sesula za přehradní hráz a proti skále protějšího břehu vytlačila vodu o objemu více než 40 milionů m3.
Tím vzniklá vlna o výšce až 250 m nad úroveň hráze zaplavila protější skalní břeh přehrady a poté ještě o výšce až 100 m přepadla přes korunu hráze do údolí pod přehradou. Klenba přehrady odolala, ale masa vody, která spadla do údolí řeky Piave, napáchala katastrofální škody. O život přišlo na 2000 osob, z toho 1900 z města Longarone, které bylo téměř celé úplně zničeno.
Dnes je hornina, která vyplnila podstatnou část přehrady za hrází, zarostlá vegetací, tok říčky Vajont není z míst přístupných návštěvníkům vidět (obr. 2). Hráz přehrady stále stojí a elektrárna v omezeném rozsahu pracuje. Jen u hráze stojí na paměť neštěstí malá kaple (obr. 3) a v silničním tunelu, kterým se k přehradě přijíždí, jsou fotografie pracovníků přehrady, kteří při katastrofě zahynuli.
Městečko Longarone je obnoveno, dnes má na 4500 obyvatel. Při tragédii byl zcela zničen i farní kostel. Nový byl jako jednoduchá prefabrikovaná stavba postaven již v roce 1964, ale s postupující obnovou města byl v letech 1975–1977 nahrazen dnešní velmi netradiční moderní stavbou (obr. 4). Je věnován památce obětí, poblíž oltáře stojí kenotaf jako vzpomínka na ty, jejichž těla vůbec nebyla nalezena.
Po prohlídce těchto emotivních míst jsme pokračovali v cestě proti proudu řeky Piave, česky Piavy, která byla téměř bez vody [5]. Vzpomínali jsme na své dědečky a pradědečky, kteří v těchto horách bojovali během první světové války, tedy téměř před sto lety. Byli na obou stranách fronty, jako vojáci rakouské armády i na druhé straně jako naši italští legionáři. Bojů v těchto oblastech se jako dobrovolník amerického Červeného kříže účastnil i spisovatel Ernst Hemingway, který na základě svých zkušeností později napsal slavný román „Sbohem, armádo”. Děj románu však umístil do prostoru bojů na Soči v dnešním Slovinsku.
Vodní dílo Pieve di Cadore
Dalším cílem naší cesty bylo hydroenergetické vodní dílo Pieve di Cadore na horním toku řeky Piave vybudované v letech 1946–1949 [2]. Cesta však byla pro stavební úpravy pro autobus neprůjezdná a toto dílo jsme mohli poznat pouze teoreticky. Jedná se o klenbovou přehradu o výšce 112 m a celkové délce v koruně 410 m. Objem nádrže je 64,3 milionů m3, plocha povodí 818,5 km2.
Vraceli jsme se zpět na sever a krátce se zastavili ve známém lyžařském středisku Cortina d´Ampezzo, dějišti zimních olympijských her v roce 1956. Cortina leží ve výšce 1224 m a má asi 8500 obyvatel. Střed města tvoří kostel ze 14. stol. obklopený samými hotely (obr. 5). Z velikosti města je zřejmé, že tehdejší olympiáda byla ve srovnání se současnými hodně skromná. Naši hokejisté tam nijak slavně nedopadli, proslavil se zejména rakouský sjezdař Toni Sailer. Svahy okolních hor, z nichž nejvyšší je Tofana di Mezzo (3244 m), jsou plné lanovek, které by také patřily mezi liniové stavby, ale nebyl čas se jimi zabývat.
Přehrada Ybbs-Persenburg
Během další cesty jsme překonávali několik horských hřebenů a rozvodí, projeli údolím řeky Mur s dalšími hydroelektrárnami a směřovali do oblasti Dolního Rakouska k Dunaji k přehradě Ybbs-Persenburg (obr. 6) [4].
Tato přehrada byla budována jako první z řady přehrad na Dunaji a stala se symbolem obnovy Rakouska po druhé světové válce. První plány na výstavbu přehrady na Dunaji v tomto místě vznikaly již od roku 1920, v letech 1930 až 1940 začínaly být reálné, ale v důsledku válečných událostí byla vlastní výstavba odsunuta.
Dnešní přehrada byla budována v letech 1954–1959 s pomocí Marshallova plánu. Hráz, nad kterou vede silnice spojující oba břehy Dunaje, je dlouhá 460 m, zvedá vodní hladinu o 10,9 m a vzdutí se projevuje v délce 34 km. Obsah přehradní nádrže je 74 milionů m3. V hrázi jsou dvě plavební komory pro menší i velké lodi (obr. 7) a vodní energii využívají dvě hydroelektrárny. Tato přehrada je nejstarší z řady přehrad na Dunaji, pro které se stala určitým modelem, nejbližší další je poblíž známého kláštera Melk.
Lanová dráha Nordpark
Poněkud odlišnou liniovou stavbou, se kterou jsme se na naší cestě setkali, je lanová dráha Nordpark ve městě Innsbruck. Hlavní město Tyrolska Innsbruck, které má asi 120 000 obyvatel a leží v nadmořské výšce 575 m, bylo dvakrát dějištěm zimních olympijských her, v letech 1964 a 1976. Město i okolí je stále střediskem zimních sportů a alpinismu [6].
Z centra města až pod vrchol hory Hafelekar (vrchol 2334 m) vede kombinace tří lanových drah. Z centra města vede zmíněná lanová dráha Nordpark do cílové stanice Hungerburg ve výšce 860 m, poté pokračuje první kabinová lanovka do stanice Seegrube ve výšce 1905 m a za ní následuje další kabinová lanovka do cílové stanice Hafelekar ve výšce 2256 m.
Nás zajímala především lanová dráha Nordpark, která byla otevřena 1. 12. 2007. Je dlouhá 3500 m a má čtyři stanice. Z nástupní stanice Congress uvnitř města vede tunelem do stanice Lovenhaus, poté přes Inn po zavěšeném mostě a již po povrchu do stanice Alpenzoo ve výšce 750 m, u které je horská zoologická zahrada, a odtud do konečné stanice Hungerburg ve výšce 860 m (obr. 8).
Dráhu projektovala světově proslulá architektka Zaha Hadid, narozená v roce 1950 v Bagdádu. Stanice jsou ukryty pod nazelenalými oblouky střech, které krásně ladí s okolní krajinou a působí nesmírně esteticky (obr. 9). Táž architektka v Innsbrucku navrhla i skokanský můstek Bergisel dokončený v roce 2002 (obr. 10) [4]. Můstek je součástí sportovního centra na svahu hor nad opačnou stranou města při dálnici Brennerautobahn s mostem Europabrücke.
Samo město Innsbruck je plné historických památek, které se vzhledem k panování Habsburků vztahují i k naší zemi, ale ty byly popsány v článku „Po stopách naší historie při cestě do Rakouska a Itálie” v čísle 12/2011.
Literatura
[1] LIBER VIATICUS XXXV aneb Průvodce po trase XXXV. tématického zájezdu, 2011, Hydrotechnická cestovní společnost Adolfa Patery a Katedry hydrotechniky ČVUT, vedoucí Prof Ing. Vojtěch Broža, DrSc. a kol.
[2] VAJONT dam and PIEVE DI CADORE dam. Czech National Commitee on Large Dams. Technical Visit September 2011.
[3] „Vajont – šílenství mužů”. Italský film uvedený v české televizi v roce 2001.
[4] Wikipedia
[5] Baedekers Allianz Reiseführer Italien. Baedeker Stuttgart, Freiburg. ISBN 3-87504-067-8.
[6] Baedekers Allianz Reiseführer Osterreich. Baedeker Stuttgart, Freiburg. ISBN 3-87504-069-4.
