Rychlejší a levnější stavebnictví? (úvodník 06/10)

Na konci května vystoupil v televizi ČT24 generální ředitel Svazu podnikatelů ve stavebnictví Miloslav Mašek, kde řekl, že když už musí stát šetřit, neměl by škrtit výstavbu dopravních staveb. V tom se asi shodneme, jen se debatuje, má-li kvůli tomu růst státní dluh. Redaktor pak vytáhl informaci, že české dálnice jsou předražené, což jeho host nesl nelibě.

Jsou na evropském průměru, řekl MM. Mohou být levnější, to by ale na každém pátém km nesměl být výjezd a do cen zahrnuty výkupy pozemků. Atd.

Ne každý náš podnikatel a živnostník může prodávat za průměrné evropské ceny, zejména v krizi, kdy často musí i nízké české ceny ještě snížit a práci zrychlit. Proto se mohou generálova slova zdát zpupná. Jenže má velké stavebnictví na výběr a může zlevnit a zrychlit?

Snad ano, ale v jiné době. Nelze přehlížet, že žijeme v éře pečovatelského kapitalismu, kdy nikdo neví, je-li vůbec cesta zpět – k soutěživé, vzdělané a nápadité společnosti. Stát vodí lidi za ručičku a strojí povalečům. A ovšem i zdánlivým pilířům systému, kam patří bankovní, energetické a jiné obludy ... a tak trochu i velké stavebnictví. Průkopnická odvaha a tvořivost zmírají, zato kvete přetahovaná.

Zachránit to má střední a malý podnikatelský stav, a jeho zaměstnanci, faktický pilíř ekonomiky. Systém jim odebere v daních a odvodech přes polovinu výdělku, ale vrací sotva kuřinec. Sebere vlastně víc: o úroky za půjčky na bydlení nebo rozvoj podnikání, které by si tento stav, nebýt daní, nebral.

Co by tedy bylo přirozeně investováno do staveb a technologií, je rukama systému rozmělněno a projedeno v obludných záchranných balíčcích a neplodných kapitálových kšeftech. A zejména v sociálním dobrodiní, které jak omamná látka vtahuje zástupy pod svá křídla, aby si tu definitivně odvykly svobodě, a – pokud to kdy uměly – odnaučily se myslet i pracovat. Pro svobodné podnikání a jeho zaměstnance je to katastrofa.

Důsledky jsou už zřetelně cítit, jsou to všudypřítomné krize prakticky čehokoliv. Přeskakují ze segmentu na segment, z regionu na region nebo s rostoucí četností dopadají globálně. Systém, jejich strůjce a zároveň horlivý vymítač, v nejvyšší nouzi odsype záhadné biliony. Soustrojí se malátně pohne, změní se penězotoky, přibude natažených rukou a stávek ..., a za chvíli zase kolabuje.

O co se má vlastně výstavba dálnic opírat? Investují do nich korporace oživlé miliardovými infúzemi nebo stejně opečovávané banky, bankéři a úředníci? Budou to lidé na dávkách, nemocní či senioři?

Stavebnictví zkrátka asi cítí, že kdyby zlevnilo a přidalo do kroku, jen by urychlilo hodnotový odliv ve prospěch pasivity a láskyplného žaludkorovnostářství. A samo si začalo kopat hrob.