Foto: Francesco Scatena, Shutterstock
Přidat na Seznam.cz Přidat na Google News

Skleníkové plyny mají nevýznamný vliv na teplotu na Zemi

Dnešní myšlení o změně klimatu říká, že skleníkové plyny, hlavně oxid uhličitý, přímo a kriticky oteplují planetu. Ukažme si, že skleníkové plyny oteplují planetu podobně jako dusík a kyslík, avšak úměrně k jejich zastoupení v atmosféře, což je 0,4 promile pro oxid uhličitý. Zbytek skleníkového efektu, 999,6 promile, realizují většinové atmosférické plyny dusík, kyslík a vodní pára.

Příroda měří své globální cykly nikoliv na dny a roky, ale na stovky, ne-li tisíce let. Wikipedické malůvky o globálním oteplování přitom zabíhají sotva 150 let do minulosti, systematická agenda kolem tohoto „problému“ vznikla až kolem roku 1960.

Lidské poznávání klimatu má více podob. Rozeznáváme přístup vědecký a nevědecký, které lidé někdy zaměňují s pojmy pravdivý (objektivní) a nepravdivý. Když jsou vědci odměňováni za „objev“ a uveřejnění nepodložených dat a závěrů, na jejichž základě vznikají chybná rozhodnutí, nejde o vědu, ale o podvod. To se týká i agendy kolem globálního oteplování.

Globální oteplování

Tento pojem souvisí s tím, že sluncem ohřátý zemský povrch vyzařuje k nebi tepelné záření, jehož část absorbují skleníkové plyny v ovzduší. Část Zemí vyzařovaného tepla tak neskončí ve Vesmíru, ale zůstane v atmosféře, nebo se dokonce vrátí na zemský povrch, kde tak vzroste teplota.

Existuje obava, že když se v ovzduší trvale „hromadí“ skleníkový plyn oxid uhličitý CO2, který byl dříve „bezpečně“ zakonzervován jako uhlí či ropa hluboko pod zemí, může se Země a její atmosféra nepříjemně oteplit. A sice až tak, že roztají ledovce a hladina oceánů významně vzroste. Pisatelé Wikipedie (rok 2020) dokonce předpovídají navýšení hladiny moří o 100 i více metrů.

Zemská teplota bez atmosféry

Už v 19. století bylo jasné, že by Země bez atmosféry byla chladnější, než je ve skutečnosti.

Wikipedie: „Existenci skleníkového efektu předpověděl roku 1824 francouzský fyzik a matematik Joseph Fourier, kterého později podpořil Claude Pouillet a irský experimentální fyzik John Tyndall. Účinek skleníkového efektu byl vyčíslen v roce 1896 švédským vědcem Svantem Arrheniem. Závěry jejich bádání jsou: průměrná povrchová teplota na Zemi bez atmosféry by byla o 33 °C nižší, než je aktuální průměrná teplota povrchu Země. Byla by tak na úrovni -19 °C, místo dnešních a skutečných +14 °C.“

Tento popis je realistický, a sice proto, že nejmenuje žádný konkrétní „oteplovací“ plyn v atmosféře. Dnešní vědci by se od citovaných osobností mohli učit.

Teplota Země s atmosférou

Ptejme se, jaká by byla průměrná teplota na Zemi s atmosférou bez skleníkových plynů. Podle alarmistů to reprezentuje stav, kdy veškeré tepelné záření od Země nerušeně ulétne rovnou do Vesmíru.

Pozornější pohled ukáže, že to je fyzikálně vyloučené. Tepelné záření zemského povrchu vždy intenzivně koliduje s atmosférou, a to nejen s jejími skleníkovými plyny H2O a CO2 (vodní pára, oxid uhličitý), ale také a hlavně s výrazně dominantními a „neskleníkovými“ molekulami N2 a O2 (dusík, kyslík). Popišme si to podrobněji:

1) Když zemský tepelný foton koliduje s neskleníkovou vzdušnou molekulou N2 a O2, odrazí se od ní obecně do všech směrů, ale zachová si energii. Výsledkem těchto pružných srážek je, že asi polovina všech tepelných fotonů, které zemský povrch vyzáří, skončí nakonec jako energetický (tj. tepelný) zisk zpět na zemském povrchu. Zbytek ve Vesmíru. Jinak řečeno, atmosféra bez skleníkových plynů se vůči zemskému tepelnému záření chová jako polopropustné rozptylné (difúzní) zrcadlo: Mírná nadpoloviční většina Zemí vyzářených fotonů skončí ve Vesmíru, zbytek se vrátí na Zemi.

2) Když tentýž foton koliduje se skleníkovou molekulou (CO2 a vodní pára), i od té se často pružně odrazí jako v bodě 1) se všemi popsanými důsledky. Může být ale také touto molekulou pohlcen a excitovat ji (vybudit) do vyššího energetického stavu. Ten je nestálý, molekula brzy zase „spadne“ do základního stavu a pohlcený foton vrátí (vyzáří). Fyzikové tomu někdy říkají „nepružný odraz“; jde o to, že i tento "nepružný" děj vede nakonec ke stejnému výsledku jako v bodě 1)

Shrneme-li to, tepelné záření je na každý pád takřka bez šance přímo a nerušeně ulétnout od zemského povrchu až do Kosmu. V cestě mu stojí nejen stopové skleníkové plyny a vodní pára, ale zejména dusík N2 a kyslík O2.

Prostorové tepelné záření

Jiná a zásadní vada na kráse „oteplovacích hypotéz“ je, že tepelný foton, který opustí zemský povrch, „neletí“ vzhůru k nebi sám. Prostor mezi Zemí a Vesmírem není prázdný, nýbrž je systémově vyplněn fotonovým polem, jehož ustálené složení a energetická hustota závisí jen na místní teplotě (viz zákony Planckův a Stefanův-Boltzmannův).

Tepelné záření ve výšce 100 metrů nad zemí je tak už jiné (chladnější), než tepelné záření v blízkosti z povrchu. Chladné záření, které „odráží“ skleníkový plyn v atmosféře, rozhodně nelze považovat za odraz záření, které opouští zemský povrch! „Odráženo“, přesněji vyzařováno je k Zemi jen teplo (chcete-li chlad) z vyšší chladné vrstvy atmosféry.

Dodejme ještě, že ke sdílení tepla (=energie) v atmosféře dochází i při vzájemných srážkách molekul; tento příspěvek v tomto článku nediskutujeme.

Závěr

Příroda nepracuje tak, aby o její teplotní stabilitě a nastavení rozhodoval stopový skleníkový plyn, který je v atmosféře zastoupen objemovým podílem 0,04 %. Skleníkový plyn neřídí teplotu atmosféry ani zemského povrchu. A tepelné záření nesálá od zemského povrchu rovnou do kosmu, jsouc rušeno skleníkovým plynem. Každá vrstva atmosféry je beze zbytku zaplněna plynem (=vzduchem) a tepelným zářením, které odpovídá místní teplotě.

Hledáme-li pro CO2 nějakou teplosměnnou roli, působí spíš chladivě, protože zvyšuje sálavost atmosféry a tím i únik (slunečního) tepla do zpět Vesmíru.

Nejdůležitější je, že teplosměnného procesu v atmosféře mezi Zemí a nebem se neúčastní jen stopový skleníkový plyn, ale celá atmosféra, zejména pak neskleníkové plyny kyslík a dusík. Zploštit tuto úlohu jen na roli skleníkového plynu je nepochopením sálavé podstaty zemského termodynamického systému.

Autor: RNDr. Jiří Hejhálek
Foto: Shutterstock