Při koupi šlo spíš o skládku než statek. Dnes tu najdeme multifunkční sál, letní divadelní scénu, galerii, podcastové studio i pracovní zázemí.

Ve Voděrádkách se budete cítit jako na moderní usedlosti

Areál bývalého Maršálkova statku ve Voděrádkách u Prahy není projektem, který by se dal popsat jednou větou. Nejde jen o rekonstrukci zchátralého hospodářského dvora, ani jen o kulturní centrum, technologické zázemí či venkovskou usedlost. Je to všechno dohromady – místo, kde se znovu hospodaří, jen jinými prostředky a s myšlením 21. století.

Naše redakce měla možnost areál navštívit v rámci komentované prohlídky při příležitosti akce INTRO TALKS, které se zde uskutečnilo 18. prosince 2025. Už během několika kroků bylo jasné, že tady se na architekturu, technologie i krajinu dívají jako na jeden celek.

Od skládky k „reskládkaci“

Když Dita a Petr Vlčkovi místo ve Voděrádkách v letech 2018–2019 objevili, mělo ke statku romanticky daleko. Původně zde vydražená hala byla jen částí příběhu – brzy se ukázalo, že součástí areálu je i rozsáhlá černá skládka. Navážka odpadu dosahovala v součtu cca 50 tisíc tun. Místo, kde by jiní viděli problém, se zde stalo začátkem.

Právě vztah k místu a zchátralému statku vedl investory k rozhodnutí pokračovat dál. Postupně dokoupili okolní domy a pozemky a začali s systematickým úklidem. Areál byl doslova zaplněný odpadem, kterého se zde lidé po mnoho let zbavovali – jen během prvních let se podařilo odvézt více než tři sta kontejnerů nepořádku a zároveň zachránit a zužitkovat velké množství materiálu.

Architekt Petr Hájek, který se dlouhodobé revitalizaci areálu věnuje, pro tento přístup použil pojem „reskládkace“. Jak se původní navážka postupně rozkrývala, vznikala nečekaná materiálová banka – od ocelových nosníků, trámů a litinových prvků až po sklo, polystyren či technické komponenty. Co šlo, našlo nové využití přímo ve stavbách areálu, zbytek se druhotně zpracoval.

Polystyren a skleněné střepy dnes fungují jako příměs do betonu, kovové zbytky z výroby technologických komponent se proměnily v architektonické detaily. Nic se tu nevyhazuje bez rozmyslu – každá vrstva hledá své nové místo.

Architektura Voděrádek vzniká živelně a svobodně. Díky vlastní stavební firmě investora může architekt reagovat přímo na stavbě a nechat projekt přirozeně růst.

Když se multifunkčnost potká s udržitelností

Voděrádky jsou dnes plnohodnotným multifunkčním areálem. Najdeme tu multimediální sál pro divadlo, koncerty, film i konference, galerii, letní scénu,nově vybudované podcastové studio, ale i kavárnu s restaurací, využívanou při konání kulturních akcí.

Právě podcastové studio je jedním z nových přírůstků – profesionálně vybavené technikou od AVT Group, připravené na nahrávání rozhovorů, diskusí i živých formátů. Nenápadně zapadá do celku, ale technologicky splňuje nejvyšší standardy.

Podobně přirozeně tu fungují i technická řešení:

  • Chlazení a klimatizace zároveň slouží jako tepelné čerpadlo.
  • Energetika je řešena s ohledem na dlouhodobý provoz.
  • Zázemí kolem budov slouží lidem, kteří tu pracují každý den, ne jen návštěvníkům akcí.
Co šlo, našlo nové využití přímo ve stavbách areálu, zbytek se druhotně zpracoval a vrátil do provozu v jiné podobě.

Celý areál je volná disciplína

Před budovami jsou speciální zatravněné plochy, které běžně fungují jako součást krajiny, ale v případě potřeby se promění v parkoviště. Nic se netváří definitivně – vše je proměnlivé podle aktuálního využití.

Na jižních fasádách budov zase upoutají pozornost kovové treláže porostlé vinnou révou. Nejde o designový prvek na efekt. Treláže vznikly z odpadu při výrobě montážních přípravků a držáků pro reproduktory – z plechů, které by jinak skončily ve sběrně. Na nápad Petra Hájka se z nich stalo stínění, fasáda i konstrukce pro zeleň v jednom.

Detaily, které očarovaly i Hřebejka

Voděrádky jsou plné detailů, které si zapamatujete. Například toalety vypadají jako kancelářské boxy – a nejsou to repliky. Skutečně vznikly z likvidovaných kancelářských přepážek. Stejně jako nábytek, zábradlí nebo obklady, i tady má každý kus svůj předchozí život.

Vzadu v areálu stojí regálový bar, zvláštní hybrid mezi barem a skladem. U něj visí obrovská zrcadla, která si tu při natáčení zapůjčil Jan Hřebejk – prostor ho zaujal natolik, že ho chtěl dostat i na plátno. Nad barem je tančírna, kde se konají taneční večery a plesy, které tu pořádá Petr Vlček. Nechybí ani provozní zázemí: dílny se zemědělskými stroji, technické objekty, sklady. Areál skutečně funguje jako usedlost, ne jako kulisa.

Srdcem hlavní budovy je multimediální sál, navržený jako flexibilní prostor pro divadlo, koncerty, filmové projekce i odborná setkání.

Pro život tady a teď

Ve „skulinách“ areálu postupně vznikly i byty a pokoje pro přespání – pro ty, kdo přijedou pracovat na delší dobu a nechtějí hned odjíždět zpět do města. Restaurace vaří z toho, co se zde pěstuje a chová, a okolní krajina se postupně proměňuje.

Každoročně se zde také vysazují nové duby, vzniká dubová alej a vztah k půdě se tu bere doslova.

Místo, které roste spolu s lidmi

Z redakční návštěvy jsme si odvezli pocit, že Voděrádky nejsou uzavřeným projektem, ale živým místem, které se přirozeně vyvíjí. A právě v tom je síla místa Voděrádek – v trpělivosti, péči a schopnosti vidět hodnotu tam, kde ji jiní dávno odepsali.

Rádi bychom poděkovali Ing. Ditě Vlčkové za cennou nápomoc a autorizaci článku. Více informací na www.voderadky.cz a www.avgt.cz.

Autor: Mgr. Kateřina Saidl
Foto: Archiv Voděrádek