Architekt a stavitel Kilián Ignác Dienzenhofer (1689–1751)

Předchozí medailon jsme věnovali staršímu z obou stavitelů a architektů Dienzenhoferů, Kryštofovi, od jehož narození letos uplynulo 360 let [1]. Díla jeho syna Kiliána Ignáce jsme se jen letmo dotkli v případech, kdy již se svým otcem spolupracoval či v jeho díle pokračoval jako v případě benediktinského kláštera v Praze Břevnově nebo chrámu sv. Mikuláše v Praze na Malé Straně. Protože v příštím roce uplyne 265 let od jeho úmrtí, bude brzy také patřit mezi jubilanty.

Cesta Kiliána Ignáce životem byla alespoň zpočátku určitě snadnější než cesta jeho otce. Narodil se v Praze, kde byl 1. 9. 1689 pokřtěn. Studoval na malostranském gymnáziu a poté mu otec dopřál osmiletou studijní cestu do Rakouska a okolí, kde se seznámil se stavbami Borominiho, Hildebranta a dalších barokních stavitelů. Ve Vídni u Hildebrandta po určitou dobu také pracoval. V roce 1715 se vrátil a stal se spolupracovníkem svého otce [2]. Také dokončoval některé stavby po smrti Jana Blažeje Santiniho Aichla (1677–1723), např. budovy cisterciáckého kláštera v Plasích či pokračoval ve stavbě budov kláštera v Kladrubech u Stříbra [3].

První stavby

Brzy začal stavět i své novostavby, prvým kostelem, který Kilián Ignác Dienzenhofer postavil v Praze, je kostel sv. Jana Nepomuckého při klášteře voršilek v Kanovnické ulici v Praze na Hradčanech. Klášter voršilek postavil Kryštof Dienzenhofer a Kilián Ignác jej v letech 1720–29 doplnil o barokní kostel (obr. 1). Kostel byl po mnoho let uzavřený, nyní po rekonstrukci slouží jako vojenský kostel [4]. Nejstarší civilní stavbou Kiliána Ignáce v Praze je letohrádek Michnů z Vacínova zvaný Amerika v ulici Ke Karlovu č. 20 z let 1718–20. Letohrádek později vystřídal řadu majitelů, roku 1826 v něm byla zahradní restaurace a kavárna zvaná Amerika a později první dívčí gymnázium Minerva. Od roku 1932 zde je Muzeum Antonína Dvořáka (1841–1904). Plastiky antických božstev v zahradě jsou od M. B. Brauna, pavilony u vchodu až z roku 1931 od arch. R. Kříženeckého a mříž je kopií původní barokní mříže (obr. 2).

Barokizace staveb

Po těchto prvých stavbách následovala neuvěřitelně bohatá činnost Kiliána Ignáce v Praze i mimo ni, která kromě novostaveb zahrnovala i barokizaci starších, převážně gotických chrámů i občanských staveb. Pokud se pokusíme utřídit jeho stavby podle doby jejich vzniku, pak pro období let 1720–30 lze ze staveb v Praze uvést např. barokní přestavbu chrámu sv. Tomáše při klášteře augustiniánů na Malé Straně. Původně gotický kostel Dienzenhofer v letech 1723–31 přestavěl do barokní podoby vně i uvnitř (obr. 3). Klášter byl v nedávné době přestavěn na přepychový hotel. Současně s kostelem Dienzenhofer přestavěl i nedaleký dům U zlatého jelena v Tomášské ulici čp. 26.

Kilián Ignác pracoval i na Pražském hradě. Je autorem návrhu přístavby ke Staré sněmovně postavené v r. 1727, ve které byl umístěn archív zvaný svatováclavský. Je i autorem zahradního domku v Královské zahradě, který byl v roce 1937 Pavlem Janákem rozšířen a přestavěn na byt prezidenta republiky [5].

Kostely a jiné stavby

Ve dvacátých letech Kilián Ignác navrhl také několik mimopražských kostelů, např. v roce 1721 poutní kostel P. Marie v Plánici na Klatovsku, v letech 1722–26 kostel sv. Václava v Heřmánkovicích nebo v letech 1727–31 kostel sv. Hedviky pro benediktinské opatství v obci Legnicke Pole v Polsku. Také známý kostel sv. Maří Magdaleny v Karlových Varech Dienzenhofer postavil na přelomu dvacátých a třicátých let 18. století. Hlavně však pracoval v Broumově na přestavbě benediktinského kláštera (obr. 4), kostele sv. Václava a několika dalších kostelech kolem Broumova.

Zřejmě v té době byl i finančně úspěšný, takže si v roce 1725 postavil předměstský letohrádek na dnešní Štefánikově ulici v Praze Smíchově, který v 19. stol. patřil rodině Porgesů z Portheimu a dnes se označuje jako Portheimka. Portheimové letohrádek rozšířili o dvě postranní křídla, z nichž jedno bylo v roce 1881 zbořeno pro stavbu sousedního kostela sv. Václava. V současné době je letohrádek v rekonstrukci.

Stejně usilovně Kilián Ignác pracoval i ve třicátých a čtyřicátých letech. V období 1731–35 postavil v Praze na Staroměstském náměstí kostel sv. Mikuláše, druhý tohoto zasvěcení v Praze. Původně klášterní kostel byl po zrušení kláštera v roce 1787 odsvěcen a sloužil jako skladiště. Roku 1871 jej získala ruská pravoslavná církev a od roku 1920 je hlavním kostelem církve československé. Sochařská výzdoba je dílem A. Brauna, synovce M. B. Brauna (obr. 5).

Podobný osud potkal i další pražský kostel od K. I. Dienzenhofera, kostel sv. Bartoloměje v Bartolomějské ulici v Praze 1. Postaven byl v letech 1726–31, v letech 1772–1854 byl zrušen a poté obnoven jako řádový kostel kongregace šedých sester (ošetřovatelek nemocných), ke kterému byl v roce 1864 přistavěn řádový dům. Dnes je kostel i klášter opět obnovený. Kostel je ze strany Bartolomějské ulice velice nenápadný, ale druhá boční stěna, která směřuje do dvora s přístupem průchodem z Konviktské ulice, má bohatou barokní formu (obr. 6).

Dalším Dienzenhoferovým významným pražským kostelem z třicátých let je kostel sv. Jana Nepomuckého na Skalce pod Karlovým náměstím v ulici Vyšehradské, který je považován za jednu z nejkrásnějších barokních staveb v Praze (obr. 7). Na hlavním oltáři je dřevěný model sochy sv. Jana Nepomuckého pro Karlův most, který Jan Brokoff zhotovil v r. 1682. Od roku 1737 Kilián Ignác pracoval i na kněžišti a kopuli chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně, který jsme zmínili v předchozím článku [1]. Rovněž emeritní dům zestárlých kněží a při něm kostel původně sv. Karla Boromejského v Resslově ulici je z let 1730–40. Emeritní dům byl zrušen v roce 1783, používán jako kasárna a od roku 1866 patří ČVUT. Kostel byl roku 1935 postoupen československé církvi pravoslavné a přejmenován na kostel sv. Cyrila a Metoděje. V roce 1942 se stal úkrytem parašutistů po atentátu na Heydricha a místem jejich smrti (obr. 8).

V letech 1731–37 Kilián Ignác pracoval i na pražské Invalidovně, kde se z velkorysého projektu od architekta J. B. Fischera z Erlachu realizovala jen malá část. Budovy byly mezi jiným využívány jako archívy a byly silně postiženy záplavami v roce 2002.

Z Dienzenhoferových mimopražských staveb tohoto období je významný kostel sv. Františka Xaverského v Opařanech z let 1732–35, dále lze uvést kostel sv. Jana Nepomuckého v Nepomuku z let 1734–38 (obr. 9). Také pracoval na klášteře voršilek v Kutné Hoře i v Sázavském klášteře.

Nedokončené stavby

Do smrti Kiliána Ignáce v roce 1751 vzniklo ještě několik staveb, některé z nich Kilián Ignác ještě dokončil, některé dokončili jeho následovníci. Palác Sylva-Tarouca v Praze v ulici Na Příkopě dokončil v roce 1751 Kiliánův zeť Anselmo Lurago. Plastiky na průčelí a na rokokovém schodišti jsou dílem I. Platzera st. Palác sloužil jako Klub školství a kultury, dnes je v něm kasíno. Kostel Nanebevzetí P. Marie v Přešticích, rodišti mecenáše Josefa Hlávky [6], a přilehlé děkanství Kilián Ignác projektoval a stavbu od roku 1745 i sám řídil, ale dokončili ji až jeho následovníci, mezi nimi opět Anselmo Lurago (obr. 10). Také stavba fary ve Zlonicích podle Dienzenhoferova návrhu se realizovala až v letech 1750–53.

V tomto medailonu jsme se pokusili o neúplný výčet staveb Kiliána Ignáce Dienzenhofera, jistě by bylo možné uvádět další. Množství zejména církevních staveb je až neuvěřitelné a úžasná je invence autora, který se neopakoval a v každé stavbě přinesl něco nového. Svým dílem dovršil vývoj českého vrcholného baroka a určil základní vzhled mnoha českých měst.

Kilián Ignác Dienzenhofer zemřel v Praze 18. 12. 1751 a byl pohřben stejně jako jeho otec Kryštof Dienzenhofer v kostele sv. Maří Magdaleny v Praze v Karmelitské ulici č. 21, dnes Muzeu české hudby.

Literatura

[1] www.stavebnictvi3000.cz Vydavatelství Vega s r.o. Autoři Milan Kašpar a Alena Michálková (2015). Stavitel a architekt Kryštof Dienzenhofer (1655-1722)

[2] Kolektiv autorů: Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918. Nakladatelství Libri Praha 1996, ISBN 80-85983-96-0

[3] www.stavebnictvi3000.cz Vydavatelství Vega s r.o. Autoři Milan Kašpar a Alena Michálková (2013). Jan Blažej Santini-Aichel, 290 let od úmrtí

[4] Emanuel Poche: Prahou krok za krokem. 2. přepracované vydání. Nakladatelství Panorama Praha 1985

[5] www.stavebnictvi3000.cz Vydavatelství Vega s r.o. Autoři Milan Kašpar a Alena Michálková (2012). Významné výročí narození architekta Pavla Janáka

[6] www.stavebnictvi3000.cz Vydavatelství Vega s r.o. Autoři Alena Michálková a Milan Kašpar (2008). Josef Hlávka, architekt, stavitel a mecenáš (část 1)