Nová architektura může být založena na starých principech

Mauricio Pezo a Sofie von Ellrichshausen. Manželský pár, který založil v roce 2002 ateliér Pezo von Ellrichshausen, dnes patří mezi nejuznávanější světové architekty. Možná i díky jejich pohledu na architekturu, život, či přístup k výuce nastávající generace.

Samotná architektura je pro ně skutečnou formou umění, neboli další formou uměleckého zkoumání světa. Velmi blízko má i k vizuálnímu umění, kterému se architekti rovněž věnují. Je to pro ně nejen forma rekreakce, ale zároveň meditace. „Musíte se soustředit jen na jednu věc a tím zapomenete na vše ostatní, včetně případných problémů.” prozradil Mauricio.

Mauricio Pezo a Sofie von Ellrichshausen.

Od doby založení vašeho studia uplynulo spousty let, během kterých jste byli oceněni mnoha cenami. Vaše stavby jsou prakticky po celém světě, vyučujete architekturu v Chicagu a jste považování za lídry současné architektury. Byla architektura něčím, co vás přitahovalo již v dětství?

Mauricio: V mém případě tomu tak nebylo. Když jsem byl malý, vždycky jsem chtěl být umělcem. Neustále jsem vytvářel kresby a různé malby. Architekturu jsem začal studovat spíše proto, že měla k umění velmi blízko. Možná, že dnes je toto spojení jedním z důvodů, proč naše práce přesahuje hranice umění a architektury.

Sofia: Já jsem měla architekturu ráda vždy, ale představit si sama sebe jako architektku jsem si rovněž nedokázala. Rozhodnutí bylo výsledkem mé osobnosti. Jsem velmi racionální, organizovaná a mám ráda matematiku. A architektura je v podstatě kombinací těchto vlastností. Souhrou umění a logiky.

Pocházíte z Chile, o kterém se říká, že i přes ne zcela jednoduchou historii má dnes jednu z nejlepší současné architektury na světě. Proč si myslíte, že tomu tak je?

Mauricio: Architektura v Chile je skutečně výjimečná, zvlášť pokud uvážíte polohu tohoto státu a celkem nízký počet obyvatel (podle odhadů z roku 2011 mělo Chile 17 248 450 obyvatel, pozn. redakce). Je mnoho jiných států, které mají více finančních prostředků, ale nikoliv dobrou architekturu. Ke vzniku dobré architektury je totiž zapotřebí nejen kvalitní vzdělání, nové technologie a komunikace či stabilní politická situace, která v Chile nastala po diktátorství. Toto jsou jen obecné podmínky pro kulturní vývoj.

Myslím, že důležitým faktorem pro chilskou architekturu může být fakt, že postrádá otce. Nemáme žádná velká jména v historii naší architektury, jako mají například Niemeyera v Brazílii a Sizu v Portugalsku. Nedostatek architektonické historie je v jistém pohledu osvobozující.

Další faktor je „intelektuální kritičnost”. Chilská literatura má dva nositele Nobelovy ceny a je zde určitý druh kritičnosti vůči myšlenkám, která přichází z vnějšku. Rovněž si však myslím, že zde je i velká míra sebekritiky. A ta je rovněž důležitá. Nová architektura může být určitou formou kritická k tomu, co se děje v zahraničí, ale zároveň může být kritická i k tomu, co se děje v zemi.

Třetím specifickým faktorem je, že stojí Chile na rozhraní. Je to vyvíjející se kultura nacházející se přímo uprostřed mezi sofistikací a potřebou. Jinými slovy stojí mezi civilizací a barbarismem. Když jsou státy příliš bohaté, není zde potřeba pro architekturu, případně architektura degeneruje a tíhne k zbytečným banalitám nebo nevhodné dekoraci. Na druhou stranu státy, které jsou chudé, nemají možnost postavit nic jiného, než to, co je nezbytné. Myslím si, že ačkoliv to je velmi křehké postavení, je pro Chile skvělé, že stojí uprostřed.

Dům architektů, který zároveň kombinuje i kancelář a studio.

Při pohledu na chilskou architekturu mě napadá dotaz na tu českou. Měli jste již možnost se tu porozhlédnout a naši architekturu zhodnotit? Co si o ní myslíte? Je tu něco, co by se mělo zlepšit?

Mauricio: Přiznám se, že tu jsme teprve pár dní, a tak je těžké nějaký objektivní postoj zaujmout.

Sofia: Za tak krátkou dobu by nebylo fér českou architekturu posuzovat.

Mauricio: Všeobecně nás ale fascinují staré budovy a prakticky jakákoliv historická architektura. V České republice jsme navštívili nějaké kláštery, hrady, zámky, kostely, staré domy, atd. A musím říci, že je velmi těžké ocenit hodnotu něčeho, co vám je tak blízké.

Někdy se mi ale zdá, že se ve starších městech snaží být mladá generace až příliš často naprosto nová. A to jen proto, aby se oprostila od svých předchůdců. Výsledkem jsou často šílenosti z různých nových materiálů či barev. Osobně si myslím, že není nutné zacházet příliš daleko a být kritický vůči něčemu, co dobře funguje. Věřím, že nová architektura může být založena na starých principech. Nová a radikální architektura nemusí ničit tu starou, lze využít staré principy a vytvořit něco, co bude intenzivní. Na mysli mám principy ohledně pokojů, oken či místních materiálů jako formu propojení s minulostí.

Když jste zmínili mladou generaci, připomnělo mi to, že jste rovněž učiteli na IIT v Chicagu a PUC v Santiagu. Proč jste se rozhodli investovat svůj čas a předávat své znalosti a zkušenosti studentům?

Sofia: Asi tomu nebudete věřit, ale pravděpodobně proto, že jsme sobečtí (smích). Vlastně se tolik nezajímáme o předání zkušeností, protože se nemyslíme, že bychom měli nějaké zvláštní informace, co bychom mohli studentům předat. Zajímáme se o to, co děláme. Objevujeme různé věci tak, jak jdeme životem. Výuka je vlastně další příležitostí k tomu, abychom mohli urychlit proces růstu a byli vystaveni naprosto jiné rychlosti, kterou v sobě další generace má. Výuku si navíc užíváme. Takže, když se to tak vezme, jsme vlastně sobečtí (smích).

Mauricio: Ono to opravdu není tak, že bychom studentům dávali nějaké instrukce. Je to vždy výměna znalostí. Podobně jako se oni učí od nás, my se učíme od nich.

Dá se tedy říci, že je pro vás učení mladých studentů formou inspirace?

Sofia: Ano, rozhodně.

Mauricio: Víte, když jim pokládáte otázky, většina z jejich odpovědí vás naprosto překvapí.

Sofia: Je to ale proto, že se neptáme na otázky, kde by byla správná, nebo špatná odpověď.

Je nějaká rada, kterou byste dali mladým architektům?

Sofia: Nepospíchejte tolik! Mladí architekti se chovají ke své práci, jako by měla trvat jen jeden rok. Je potřeba myslet na budoucnost. Tuhle práci budete dělat dalších 50 let, takže je třeba si uvědomit, co na ní máte rádi. Je důležité myslet na to, jak pracovat a užít si to z dlouhodobého hlediska. Pokud na ni budete nahlížet jako na sprint, tak nebudete schopni pokračovat. Architektura je jako maraton. Je to na celý život.

Mauricio: Mladí architekti obvykle přemýšlí o tom, že musí vytvořit spousty prací v krátkém časovém úseku a jejich práce se musí objevit v časopisech co nejdříve. Nepřemýšlí o své práci do hloubky, takže rada by byla jednoduchá: Běžte tak pomalu, opatrně a vědomě, jak je jen možné, protože když pospícháte, máte tendenci jít zkratkami, které nakonec vedou pouze k průměrnosti.

Sofia: Mnoho mladých studentů a architektů je tak vystresovaných...

Mauricio: ...ohledně toho, že chtějí být slavní, aniž by sdělili něco zajímavého světu.

Od studentů bych rád přešel i k vašim stavbám. Jednou takovou je váš domov, který kombinuje dům, kancelář a studio. Jak dlouho vám trvalo jej navrhnout a jak dlouho se stavěl?

Mauricio: Bylo to rychlé. Několik měsíců. Stavba trvala asi rok.

Sofia: Užíváme si fakt, že spolupracujeme na vlastních projektech, protože společně jsme rychlejší. Zajímáme se o ty samé věci a práce jde velmi rychle.

Mauricio: Jediná hádka byla ohledně umístění krbu (smích).

Sofia: Ano, museli jsme si hodit mincí (smích).

Pohled na pracovní místa architektů.

Vím, že se nejen na této stavbě, ale i na spoustě dalších hodně objevoval beton či dřevo. Patří tyto materiály mezi vaše oblíbené?

Sofia: To vůbec ne. Jen jsme je při několika příležitostech využili, protože jsou praktické. Máme je samozřejmě i rádi, protože upřednostňujeme materiály, které jsou přírodní na rozdíl od těch, co nejsou. Jsme ale otevření různým druhům dalších materiálů, ačkoliv vždy budeme preferovat tradiční materiály a ne industriální produkty.

Mauricio: Nikdy nepoužíváme imitace nebo napodobeniny, jako např. napodobeniny dřeva, plastová okna. Rádi využíváme ocel, kámen, pálenou i nepálenou cihlu, atd. Jsme otevřeni různým materiálům.

Když navrhujete budovu, co považujete za nejdůležitější? Je to krajina, typ osobnosti, pro kterou budovu navrhujete, nebo něco jiného?

Mauricio: Všechno je důležité. Ve skutečnosti je to kombinace mnoha faktorů: program, kontext, krajina, konstrukce, estetika. Všechny tyto faktory jsou pro nás stěžejní. Žádný faktor není důležitější než jiný.

Sofia: Vždy se snažíme, aby všechny faktory do sebe zapadly. Možná proto je tak těžké vysvětlit naši práci a ještě daleko těžší se účastnit soutěží, protože jsou většinou zaměřeny na jednu konkrétní myšlenku, gesto, metaforu či koncept. My vnímáme budovu jako balanc faktorů, aniž by jeden byl dominantnější než ostatní. Není jednoduché vysvětlit naše budovy, protože nejsou stavěny za účelem, aby byly vysvětleny.

Mauricio: Vždy naši práci prezentujeme jako rovnostranný trojúhelník, který spojuje program, kontext a konstrukci. Je to vždy balanc mezi těmi třemi fundamentálními faktory.

Dávají vám při navrhování klienti tolik svobody, co potřebujete?

Mauricio: Ne, to je mýtus. Nikdy to není tak, že si děláte, co chcete. Vždy máme vytyčené hranice, ať už vlastní nebo od klienta. Myslím si, že je nutné mít výchozí bod a vycházet z něj.

Byli jste někdy nuceni odmítnout projekt, protože se vaše a klientova vize lišila?

Mauricio: Nemyslím si, protože jsme vždy opatrní, co se týče výběru klienta a protože vedeme diskuze ještě před přijetím nabídky. Přijímáme nabídky pod několika podmínkami. Nejdůležitější je ta, že cítíme určité napojení na klienta. Potřebujeme cítit, že sdílíme stejné hodnoty a vnímáme svět podobně. Musíme souhlasit se základními podobami života

Sofia: Naše projekty nejsou jen o jedné myšlence. Bereme v potaz klientovy potřeby, ale také vlastní zájmy. Naše projekty evokují balanc.

Když jste zmínili potřebu klientů, napadá mě otázka na okna. Často se totiž řeší jaký typ okna je lepší. U vašich staveb mi přijde, že preferujete fixní. Proč tomu tak je?

Mauricio: Využíváme je kvůli jejich nízké ceně.

Sofia: A klientům navíc tato okna vyhovují. Někdy se sice řeší jejich čištění, ale díky technice a robotům to dnes není problém.

Kdybyste měli příležitost vrátit se v čase se zkušenostmi, které již máte, udělali byste něco jinak?

Sofia: Ani ne. Víte, já jsem šťastná, co se našich životů a vzpomínek týče. Jsme partneři, a proto je náš život založen na tom, že pracujeme společně a jsme spolu celý den, což je opravdový luxus. Baví nás to, co děláme a nic bych neměnila.

Mauricio: Ani já bych nic neměnil.

Autor:
Foto: Archiv ateliéru Pezo von Ellrichshausen