Ocenění zahraničního díla českého architekta a stavitele Josefa Hlávky

V červnu loňského roku bylo v Paříži zapsáno na listinu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO rozsahem největší dílo českého architekta a stavitele Josefa Hlávky. Je to biskupský rezidenční areál řecko-pravoslavné církve v Černovicích, správním centru západní Bukoviny v dnešní Ukrajině.

Tento zápis je oceněním Hlávky nejen jako skvělého stavitele, ale také a snad především jako architekta, neboť projekt celého areálu je až do nejmenších detailů jeho dílem a podstatná část areálu o rozloze zhruba jedné poloviny francouzských Versailes byla postavena za jeho vedení [1], [2].

Stoleté výročí

Životu a dílu Josefa Hlávky (15. 2. 1831 až 11. 3. 1908) byla věnována značná pozornost v roce stého výročí jeho úmrtí, tedy v roce 2008. Proběhla celá řada akcí, jako byla výstava o jeho životě a díle uspořádaná v Lobkovickém paláci na Pražském hradě, přednášky v Městské knihovně v Praze i na jiných místech naší země, bylo publikováno množství vzpomínkových článků a umožněna byla i návštěva Hlávkova zámku v Lužanech [3], [4], [5] a další akce. Ve Vídni, kde dlouho pracoval a žil, byly oslavy tohoto výročí spojeny s oslavami 140. výročí dokončení budovy Opery, kterou rovněž postavila Hlávkova stavební kancelář za osobního Hlávkova vedení [6].

Vzpomínalo se i v Hlávkově rodném městě Přeštice a uvažovalo se, jaký vliv mohlo mít na vnímavého chlapce sousedství krásného barokního kostela Nanebevzetí Panny Marie a poté pražská architektura v době Hlávkových studií v Praze na stavovské reálce a Pražské polytechnice, předchůdci dnešní ČVUT.

Projektant, stavitel i zedník

Po dokončení studií v Praze Hlávka odešel v roce 1851 studovat na Akademii ve Vídni a současně se studiem se ve Vídni učil zedníkem u českého stavitele Františka Šebka (Schebka). Byl nesmírně nadaný a pilný a neustále dosahoval skvělé pracovní i studijní výsledky. Po dokončení studií získal stipendium zvané Římská cena, které mu umožnilo tři roky cestovat a poznávat architekturu Itálie, Řecka, Sicílie, Velké Británie, Francie i Německa.

Již během studia pracoval v Šebkově stavební kanceláři a spolupracoval na projektech svých učitelů, zejména Friedricha Schmidta. Po návratu ze studijní cesty tato spolupráce pokračovala, Hlávka se podílel na projektech i výstavbě vídeňské burzy, radnice i Votivního chrámu. Osvědčil své schopnosti projektanta a díky praxi získané v Šebkově stavební kanceláři i schopnosti stavitele. Roku 1859 dostal nabídku na výstavbu chrámu Panny Marie Misionářské pro kongregaci Lazaristů ve Vídni podle projektu Friedricha Schmidta. Potřebnou stavební koncesi získal díky velkorysému daru bývalého šéfa a nyní již přítele Františka Šebka, který neměl ve Vídni dědice a po smrti manželky se chtěl vrátit do Čech.

Obr. 2: Křídlo proti rezidenci biskupa

Svou stavební kancelář s celým vybavením Hlávkovi věnoval a tím mu umožnil začít samostatně podnikat.

Chrám P. Marie Misionářské Hlávka úspěšně dokončil v roce 1862, ale již roku 1860 byl osloven metropolitou církve řecko-pravoslavné s nabídkou na projekt a výstavbu areálu biskupské rezidence v Černovicích na Bukovině, díla, kterému se teď dostalo světového uznání.

Obr. 3: Část synodního sálu

Černovice na Bukovině

Bukovina byla zaostalou a jen zvolna se rozvíjející oblastí Rakouska-Uherska. V minulosti byla součástí Moldavského knížectví, poté do roku 1775 pod tureckou nadvládou a od roku 1775 byla okupována Rakousko-Uherskem. Stala se Vévodstvím bukovinským s Černovicemi jako hlavním městem. Po první světové válce Bukovina připadla Rumunsku, roku 1940 ji zabral Sovětský Svaz a postoupil ji Ukrajinské SSR. Dnes je Bukovina součástí Ukrajiny a Černovice jsou správním centrem oblasti.

Obr. 4: Křídlo rezidence biskupa se soukromou kaplí

V době, než tam Hlávka začal stavět, mělo město Černovice méně než 20 000 obyvatel, které tvořila směs národností, žili zde Rusíni, Rumuni, Židé, Arméni, Poláci, Němci i další. Úřední jazyk byla němčina, ale mluvilo se mixem jazyků místních obyvatel. Také církev byla podobně rozdrobená, ve městě bylo osm kostelů sedmi vyznání.

Pod rakousko-uherskou správou se město začalo rozvíjet, byla vybudována sídla úřadů, nemocnice, most přes řeku Prut a podobně. Železnice do Černovic se začala stavět až v roce 1866, dosud končila ve Lvově a do Černovic se ze Lvova jelo 4 dny dostavníkem.

Dosavadní ze dřeva postavené sídlo biskupa již nevyhovovalo a bylo zcela zchátralé. Již v roce 1842 se připravovala výstavba nové kamenné budovy, ale vypracované plány se nerealizovaly. Souhlas se stavbou nové biskupské rezidence v Černovicích dal císař František Josef I. až v roce 1860 a projekt i provedení stavby byly nabídnuty Josefu Hlávkovi.

Obr. 5: Ukázka výzdoby štítu

Biskupský rezidenční areál

Byla to zcela ojedinělá zakázka, neboť se nejednalo jen o jednu budovu, ale o celý areál, jaké se v té době v Evropě už nestavěly, protože byly vybudované v době gotiky nebo nejpozději v době baroka. Areál v Černovicích představoval ucelený komplex, který sestával ze synodního sálu, z vlastní rezidence biskupa se soukromou kaplí a knihovnou, katedrály jako sídelního kostela biskupa, kněžského semináře pro výuku a ubytování budoucích kněží a jako čtvrtou část obsahoval kněžský dům pro ubytování kněží – učitelů v semináři.

Obr. 6: Katedrála v areálu

Hlávka nabídku přijal a již v roce 1860 do Černovic zajel, aby se seznámil s místními podmínkami a architekturou. V následujícím roce podal první projekt, v roce 1863 měl připravenou kompletní projektovou dokumentaci zahrnující i detailní návrhy ozdobných prvků, celkové výzdoby i výmalby. Po schválení projektu a souhlasu císaře byl v roce 1864 položen základní kámen.

Během období před vlastní stavbou bylo nutné zajistit také výrobu stavebního materiálu. Na Bukovině nebyly žádné cihelny ani kamenolomy ani žádní zkušení dělníci či stavebníci, potřebné odborníky bylo nutné dovézt z vyspělých oblastí Rakouska. Areál se stavěl z neomítaných režných cihel, kamene a terakoty, střechy z barevně glazovaných tašek. Tyto materiály bylo nutné vyrábět a zpracovávat na místě, to znamenalo založit cihelny a zapracovat místní dělníky. Kámen se těžil ve značně vzdálených místech, do Černovic dopravoval po řece a na místě zpracovával.

Obr. 7: Část ikonostasu v katedrále

Další stavební zakázky

Po přijetí zakázky na výstavbu areálu v Černovicích dostal Hlávka v roce 1861 nabídku na stavbu budovy vídeňské opery podle projektu prof. Augusta von Siccardsburga (1813–1868) a prof. Eduarda van der Nülla (1812–1868) a v následujícím roce na projekt pražské Zemské porodnice U Apolináře. Obě nabídky přijal a následujících deset let dělil svůj čas na cesty a práci v Černovicích, dozor nad výstavbou pražské porodnice, vedení stavby opery ve Vídni a současně stavěl mnoho dalších objektů, paláců, škol, kostelů i obytných domů podle vlastních i cizích projektů, převážně ve Vídni.

Obr. 8: Strop spojovací chodby

Vídeňskou operu Josef Hlávka v roce 1969, kdy oba projektanti stavby byli již mrtví, dokončil a byl odměněn uznáním, slávou i penězi, ale v témže roce prodělal patrně z přepracování nervový kolaps, který ho z tak intenzívní činnosti na deset let vyřadil. Zpočátku ještě pomocí svých stavbyvedoucích řídil práce na stavbách na dálku, ale jeho zdravotní stav se dále zhoršoval, nevládl spodní polovinou těla a zhoršoval se mu i zrak. Proto musel svou stavební činnost ukončit. Po desetileté léčbě se jeho zdravotní stav zlepšil, ale stavební činnost již neobnovil a věnoval se převážně mecenášské činnosti. Stal se největším českým mecenášem všech dob.

Dokončení areálu

Stavby v Černovicích Josef Hlávka navštívil naposled v roce 1870, ale v roce 1872 musel od řízení staveb odstoupit. Na jeho místo byl jmenován polský architekt Felix Ksiezarský, který se však snažil svévolně upravovat Hlávkovy projekty a proto byl roku 1876 z vedení staveb odvolán. Nahradil jej V. Martini.

Areál byl dokončen podle Hlávkových projektů a v roce 1882 začal sloužit svému účelu. Je postaven jako trojkřídlá budova, kterou tvoří v centru synodní sál, ke kterému z jedné strany kolmo přiléhá rezidence biskupa se soukromou kaplí a knihovnou a z druhé strany oficiální prostory. K nim jsou přiřazeny katedrála se seminářem a naproti kněžský dům. Vše je postaveno v jednotném mírně byzantizujícím slohu (obrázky 1–8).

Národní univerzita

V době sovětů se areál stal sídlem Národní univerzity Jurie Fedkoviče (obr. 9). Za druhé světové války zůstal celkově ušetřen, vyhořel pouze synodní sál a soukromá kaple biskupa. Obnoveny byly ve zjednodušené podobě, původní podobu synodního sálu známe jen z dochovaného materiálu.

Národní univerzita Jurie Fedkoviče v loňském roce oslavila 135. výročí svého založení a současně v loňském roce uplynulo 180 let od Hlávkova narození. K těmto dvěma výročím také směřovala snaha o zápis areálu na listinu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.

Obr. 9: Brána do areálu rezidence, dnes univerzity

V tomto úsilí univerzita úzce spolupracovala s Nadáním Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových a Národním technickým muzeem v Praze. Nadání již v roce 2004 univerzitě poskytlo kopie původních Hlávkových stavebních plánů jako podkladů pro rekonstrukci a revitalizaci areálu a roku 2006 Nadání uzavřelo s univerzitou v Černovicích smlouvu o spolupráci a pomoci ve snaze docílit zápisu areálu mezi památky UNESCO. Spolupráce byla úspěšná a završena loňským zápisem, který dokládá význam Josefa Hlávky nejen jako úspěšného stavitele a mecenáše, za kterého je u nás převážně pokládán, ale i jako významného architekta (obr. 10).

Obr. 10: Obraz Josefa Hlávky v univerzitě

Literatura

[1] Karel Ksandr: Vrcholné dílo Josefa Hlávky světovým kulturním dědictvím. Akademický Bulletin 9/2011, s. 2–5

[2] Materiály vydané Nadáním Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových

[3] Pavel Ries: Josef Hlávka, největší český mecenáš. Nakl. Svoboda, TV Spectrum 1991. ISBN 80-85334-08-9

[4] Alena Michálková, Milan Kašpar: Josef Hlávka, architekt, stavitel a mecenáš (část 1). Stavebnictví a interiér 16, 2008, č. 4, s. 102–103, www.stavebnictvi3000.cz/c2624

[5] Alena Michálková, Milan Kašpar: Josef Hlávka, architekt, stavitel a mecenáš (část 2). Stavebnictví a interiér 16, 2008, č.5, s. 50–51, www.stavebnictvi3000.cz/c2649

[6] Milan Kašpar, Alena Michálková: Stavby Josefa Hlávky u nás i v cizině. Pražská technika 3/2008, s. 30–31

1 Doc. Ing. Milan Kašpar, CSc., Fakulta stavební ČVUT Praha, kasparm@fsv.cvut.cz; Alena Michálková, kaspmich@volny.cz
Autor:
Foto: Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových