Úvodník 11/2010
Příběh, který se v polovině října dostal do médií, se někdy možná objeví v učebnicích. Záleží na tom, jak si dnešní, už jen takzvaný kapitalismus poradí s nálety na zbytky své podstaty. Lidé si příběhu většinou nevšimli. Vzrušovaly je sytější děje, kdy se spojili bohatí s chudými, aby žádali nových dávek z prázdné státní kasy.
V Německu se rozhořel boj o stavební firmu Hochtief, kterou má či měl koupit španělský konkurent ACS. Podle agentur se do boje vložila sama kancléřka, která chtěla, aby vedení stavební firmy zůstalo v Německu. Zpravodajství uvádělo, což je pozoruhodné, že nabídku ACS na převzetí se snažilo odrazit i vedení Hochtiefu.
Nejspíš šlo o podvod. Vedení Hochtiefu asi zprávu vypustilo a rozvířilo proto, aby těžilo z pověstného německého vlastenectví. Co kdyby se podařilo vytáhnout ze spolkové pokladny víc, než by dala firma ACS, pokud vůbec ACS fakticky nějaký zájem o Hochtief měla. Nachytal se i předseda soc. dem. Sigmar Gabriel. Ten provedl na ústředí Hochtiefu prověrku a pak obchod označil za národohospodářský nesmysl. Přitom zkritizoval německé zákony, že nechrání dobrou firmu před převzetím „špatnou společností”.
Na otázku, proč je prosperující firma na prodej, je více odpovědí. Vlastník buď potřebuje rychlé peníze, nebo nechce či neumí podnik řídit a rozvíjet ho. Možná nevidí ve vlastnictví stavební firmy budoucnost.
Velké stavební firmy jsou závislé na státních zakázkách, jako nenarozený plod na matčině výživě. Stačí krátký stavební půst a stavební firma spadne sama jak švestka do státní náruče, bude-li stát chtít. To už věděl i myslitel Karel Marx. I když asi netušil, že majitelé budou sami nabízet své i prosperující firmy v předstihu, aby maximalizovali výnos.
S tím souvisí i to, že víc a víc lidí si myslí, že starostlivost, plánování, vzdělávání, odpovědnost, péče o potřebné atd. jsou už jen věcí státu, ne jejich. Zvlášť, je-li si přitom možné ponechat výsady a požitky. Tento jev je logicky tím silnější, čím vyšší jsou daně.
O velký „krok kupředu” se v tomto směru zasloužil boj s globálním oteplováním, jehož výsledkem je daň z uhlíku. Každý ale ví, že bez uhlíku a oxidu uhličitého neexistuje život. Proto je doslova revoluční nazvat je škodlivinami a uvalit na ně daň. Po podobné dani toužily dlouhé generace diktátorů a lidí, kterým vadí, je-li někdo svobodný. To, že vliv člověka na globální oteplování vědci neprokázali, je druhořadé, stejně jako fakt, že se v současnosti planeta už neotepluje.
Důležité je, že je tu nástroj, který umožňuje všechno zdanit – plod v těle matky, kočku, psa, rybku v akváriu. Vše co dýchá až po složité společenské organismy jako výrobní podniky, u nichž se tak už stalo. Podmanivá je i logika této daně: člověk, který jen leží s nataženou rukou a otevřenou pusou, nadýchá za hodinu 35 gramů CO2, zatímco kdo tvrdě dře, nadýchá čtvrt kilogramu, asi sedmkrát víc. Je tu vědecky podložené „právo” zdanit každého dříče 7× víc než lenocha, kterému naopak za emisní šetrnost odsypeme...
Mimochodem v Německu, jehož velké podniky vzorně bojují s vládou proti globálnímu oteplování, jsou již i v oficiálních vystoupeních slyšet silné hlasy, že nové uhlíkaté daně citelně podkopávají vitalitu a konkurenceschopnost průmyslu a stavebnictví. Neoficiálně dokonce i to, že např. německá kancléřka, která nedávno v Grónsku osobně vypozorovala globální oteplování, není pro Německo dobrá.
Ať už se manažerům a politikům zdaří či nezdaří Hochtief zachránit, řešení la Hochtief se může ukázat jako nadčasové na cestě k báječnému světu, kde vítězí láska a „spravedlnost” bez odpovědnosti a svobodné vůle a kde se dá za peníze lajdat... Pro někoho příjemné, pro lidstvo slepá cesta.
