Interiér manhattanského terminálu Oculus disponuje vynikajícími světelnými podmínkami. foto: andersphoto
Přidat na Seznam.cz Přidat na Google News

Organické tvary vládnou světové architektuře dopravních terminálů

S výstavbou moderních, mnohdy až futuristických dopravních terminálů se doslova roztrhl pytel a po celém světe vznikají ohromující stavby tohoto typu. Důraz je přitom kladen nejen na vnější efekt, ale též na interiéry, kterými pak cestující procházejí s úžasem. Vybrali jsme několik takových dopravních architektonických skvostů, které představujeme v tomto článku. A tímto textem navazujeme na první díl „seriálu“, který popsal nejzajímavější světová letiště.

Ať už jde o autobusové nebo tramvajové terminály či gigantické vlakové stanice, současné architektonické zastoupení si nebere servítky a rodí se tak stavby, které upoutají na první pohled a lákají ke vstupu i ty, kteří nepatří mezi cestující. Tvůrci architektonických návrhů jsou nezřídka mezinárodně proslulí designéři, kteří jejich prostřednictvím zanechávají výrazný odkaz. Podívejme se tedy na jeden zlomek toho, co současná „dopravní“ architektura nabízí.

Autorem stavby s názvem Oculus v New Yorku je zkušený Santiago Calatrava. foto: Viktor Fuchs

Manhattanský Oculus, terminál jako pietní místo

Na pietním místě New Yorku, kde dříve stály dvě věže Světového obchodního centra, vyrostla před necelými čtyřmi lety stavba, která slouží jako vysoce frekventovaný dopravní uzel Manhattanu. Autorem je Santiago Calatrava, autor mnoha novodobých železničních terminálů v Evropě i USA. Vtiskl tomuto objektu, jenž bude navždy sloužit jako připomínka událostí z 11. září 2001, organickou formu křídel. Ty stoupají nahoru směrem k oblakům a vytvářejí tak mimo okázalých exteriérů i velmi působivé interiéry. Pobyt uvnitř terminálu evokuje v člověku pocit, že se nachází někde na náměstí. Vnitřní prostory jsou díky dlouhému průhledu „mezi křídly“ intenzivně prosvětleny, což bylo jednou z priorit autora stavby, jenž usiloval o to, aby světelné podmínky uvnitř mohly směle soupeřit s těmi venku. V porovnání s okolními výškovými stavbami je však Oculus pouhou miniaturou, kterou je možné prohlédnout si jen z bezprostřední blízkosti. Pokud na místo pohlížíte někde z brooklynské vyhlídky, terminál bude vždy ukryt za věžemi. Sám Calatrava stanici popisuje jako výškový mezistupeň, jenž má sloužit jako prostředek zlidštění celkového kontextu této části města. Oculus je dopravním terminálem, který za svou poměrně krátkou dobu působení získal již status všeobecně respektovaného orientačního bodu.

Stanice Mediopadana, spojení regionu se světem

Jednou stavbou Santiaga Calatravy jsme toto téma započali, jeho prací budeme pokračovat i dále. Tento architekt je totiž autorem dalších velmi působivých dopravních objektů. Patří zde i Mediopadana v italské obci Reggio Emilia. Jde o zastávku na vysokorychlostní železniční trati mezi městy Miláno a Boloňa. Její výstavba dokončená v roce 2013 zajistila místním občanům tehdy tolik potřebné spojení s ostatními italskými regiony. Celý objekt je podepřen železobetonovou konstrukcí sestávající z podélného nosníku, jenž spočívá na dvou betonových sloupech vzdálených od sebe 25 metrů. Obálka nádraží je složena z 19 modulů, z nichž každý je tvořen 25 ocelovými portály rozmístěnými asi metr od sebe, přičemž výsledná délka sekvence činí 483 metrů s efektem dynamické vlny. Vlnové linie na půdorysu i výšce přitom vytvářejí trojrozměrný sinusoidní tvar, který uvnitř vytváří řadu geometricky odlišných uzavřených portálů opakujících se v pravidelných intervalech. Staniční interiéry jsou rozděleny do dvou úrovní, kdy přízemí slouží jako vstupní část a je v přímém kontaktu s ulicí, zatímco v patře dostupném po eskalátorech se nacházejí nástupiště. Fasáda a střecha jsou tvořeny hliníkovými rámy vyplněnými vrstveným sklem, které umožňuje světlu prostupovat celým prostorem nádraží. Součástí projektu byly také tři regionální mosty a mýtná stanice na dálnici Autostrada del Sole (všech návrhů se zhostil Santiago Calatrava).

Vlaková stanice Mediopadana má obálku složenou z modulů, které vytvářejí efekt dynamické vlny. foto: Renata Sedmakova

Stanice Guillemins, epicentrum severoevropské vysokorychlostní trati

Santiago Calatrava je také autorem vlakového nádraží Guillemins v belgickém Lutychu. Od roku 2009 slouží cestujícím využívajícím zdejší vysokorychlostní vlaky. Monumentální objekt organických tvarů, který patří k symbolům obnovy dříve ryze průmyslového města, je vyroben ze skla, oceli a prefabrikovaných betonových dílců. Při pohledu zepředu připomíná ptáka, shora zase rybu. Nedisponuje tradiční fasádou, ale stírá hranice mezi interiérem a exteriérem, zpovzdálí se proto jeví jako zdvižené náměstí. Mnozí toto nádraží připodobňují ke kapli či katedrále, protože právě taková atmosféra na vás hned po příchodu sem dýchne. Zastřešení je tvořeno obrovským klenutým obloukovým baldachýnem, který stojí na 475 nohách a 5 platformách. Jde o jakýsi prosklený deštník, který umožňuje výhled na oblohu, maximalizuje průnik slunečního záření dovnitř, ale díky tónování skla zároveň chrání jednotlivá nástupiště před přehříváním. Otevřenost tohoto terminálu láká ke vstupu a cestujícím také poskytuje výhled na město a nedaleký most navržený stejným architektem.

Nádraží v belgickém Lutychu připomíná zepředu ptáka, shora zase rybu. Fasáda této stavby je netradiční a stírá hranice mezi interiérem a exteriérem. foto: Lukas Bischoff Photograph

Dubajské metro, odkaz lovců perel

Nikoho zřejmě nepřekvapí, že bohatá Dubaj disponuje nejdelším plně automatizovaným železničním systémem na světě. V září roku 2009 zde bylo otevřena trať se 45 stanicemi metra. Autory díla jsou architekti studia Aedas. Jejich zadáním bylo navázat na starodávné arabské tradice a dlouhou historii města. Výsledkem jsou stanice, jejichž luminiscenční skořepinová podoba perly má odrážet statečnost dubajských lovců těchto podmořských pokladů, jejichž činnost kdysi dovedla město k prosperitě. Objekty disponují ocelovou konstrukcí s dlouhým rozpětím a bez vnitřních sloupů či podpěr. Jejich architektonické ztvárnění je založeno na eliptickém kuželu nad křivkou. Důsledkem je čistý a velkoobjemový interiérový prostor bez narušujících industriálních prvků, které bývají jinak pro dopravní terminály obvyklé. Hliníkové panely na povrchu zajišťují ekologický způsob chlazení střechy. Zajímavý je i přirozený způsob větrání, který je založen na principu solárního komínu (ventilace pomocí konvekce: teplota vzduchu uvnitř komínu je vyšší než teplota okolního vzduchu, což způsobuje pohyb vzduchu směrem nahoru, tedy jeho odtah z interiéru ven).

Stanice metra v Dubaji mají luminiscenční podobu skořepinové perly, kterou autoři navázali na historii této arabské země. foto: Rastislav Sedlak SK

Levitující stanice lanové dráhy v Innsbrucku

Také rakouský Innsbruck, proslulé lyžařské centrum, disponuje stavbami pocházejícími z pera význačné osobnosti architektury – Zahy Hadid. Její čtyři stanice lanové dráhy Hungerburgbahn se v době svého vzniku (rok 2008) staly architektonickým vzorem podobných objektů. Autorka se při jejich navrhování inspirovala okolní krajinou plnou ledu a sněhu. Každá stanice však disponuje jedinečnou geometrií, protože každý návrh byl přizpůsoben souvislostem konkrétního místa. Prvkem, který jednotlivé zastávky spojuje, je výrazný rys střech, které napodobují ledové útvary. Ocelová žebra nosné konstrukce jsou vyplněna dvojitě zakřiveným sklem, s nímž jsou spojena pomocí na míru vyrobených polyethylenových profilů. Díky kontrastu mezi klenutými skleněnými střechami a betonovou masou, která tvoří základový sokl staveb, stanice zvenčí vypadají, že se vznášejí. Nejen před deseti lety, kdy tato architektura spatřila světlo světa, ale i dnes,jsou lanové stanice Hungerburgbahn oprávněně považovány za inovativní až vizionářské.

Zaha Hadid, autorka stanic lanové dráhy Hungerburgbahn, vytvořila stavby, které na pohled vypadají, že levitují. foto: ELEPHOTOS

Vznešená brána do Rotterdamu

Rotterdam Centraal, hlavní dopravní uzel druhého největšího nizozemského města, je navržen jako celek, kterého architekti (kooperace studií Benthem Crouwel, MVSA Meyer en Van Schooten a West 8) dosáhli 250 metrů širokou střechou nad nástupištěm, hlavním prostranstvím a spojovacím tunelem. Střecha je ohnutá a vytváří velmi prostorné interiéry nádraží. Severní fasáda objektu sestává převážně ze skla, střešní konstrukce byla na této straně navržena transparentní a skromná. Druhá strana, orientovaná směrem k centru města, má však podobu vznešenou, která ladí s okolními výškovými budovami, jež představují vstupní bránu do města. Střecha stanice je zde „složená“ a vytváří tak pohostinný přístup do haly. Cestující se po vstupu do osvětleného prostoru za hlavními dveřmi velmi snadno zorientují, všechna nástupiště jsou na dohled.

Stanice Rotterdam Centraal slouží jako významný dopravní uzel. foto: GagliardiPhotography

Projížďka stockholmským metrem jako výlet po říši divů

Přesuňme se od okázalých exteriérů do samého nitra zastávek a nádraží, v nichž ostatně cestující tráví více času než venku, a pravděpodobně tak více ovlivní i výsledný dojem z nich. Spoléhali na to též švédští radní, kteří nechali ve stanicích stockholmské podzemní dráhy nainstalovat rozmanitá umělecká díla jako jsou sochy, mozaiky, nástěnné malby, rytiny a další díla od více než 150 různých umělců. Jde o výstavu, kterou lze považovat za nejdelší na světě (110 km). Cestujícím je tak umožněno v rámci průjezdu stanicemi zažívat vzrušující příběh. Kupříkladu stanice metra Kungsträdgården připomíná místo archeologických vykopávek a zahrnuje i zbytky starého stockholmského paláce Makalös. Ve stanici Östermalmstorg umělec Siri Derkert zase vyzdvihuje práva žen, otázky míru a životního prostředí. Nejedná se přitom o novinku poslední doby, jedna z nejvýraznějších maleb nacházející se v jedné ze zastávek (T-Centralen) je dílem finského umělce Pera-Olofa Ultvedta z roku 1975. Jeho malba se nachází na stropě, který sestává z odhaleného skalnatého jádra města. Tato organická forma umění zde vytváří jedinečnou „jeskynní“ atmosféru.

Stanice metra Solna Centrum ve Stockholmu. foto: Puripat Lertpunyaroj

Neapolské metro platformou pro umění

Podobným duchem jako metro hlavní švédské metropole se vyznačuje i podzemní dráha v italské Neapoli. Usnesením rady italského regionu Kampánie v roce 2006 byly vydány pokyny, které od té doby určují návrhy i způsob výstavby veškerých stanic metra. Každá nová stavba tohoto typu v Neapoli proto stojí na principech projektu „Stations of Art“ a vznikají tak zastávky plné umění. V současnosti jde o více než 180 děl od 90 různých autorů z celého světa. Jedna ze zastávek – Toledo – byla v roce 2012 oceněna jako nejkrásnější evropská stanice. Jejím autorem je španělský architekt Oscar Tusquets Blanca, který se při jejím navrhování inspiroval přírodními živly vodou a světlem. Obzvláště efektně vypadá prostor kolem eskalátoru, který je výstižnou nápodobou hlubokého, modrého, šumivého kráteru. Umění v ní umístěné, jehož výběrem byl pověřen kurátor Achille Bonita Olivy, zahrnuje dvě mozaiky jihoafrického umělce Williama Kentridge, světelné panely z dílny Roberta Wilsona a mnoho dalšího.

foto: Stanice metra Toledo v Neapoli je dílem architekta Oscara Tusquetsa Blanca. foto: Savvapanf Photo

Menší, ale o to působivější

Mezi dopravními stavbami v tomto článku nefigurují jen monumentální terminály s mnohamilionovými eurovými rozpočty. Nutno říci, že v případě menších projektů sice nejde o tolik medializovanou, avšak neméně důležitou a oslňující architekturu. Jako příklad uveďme třeba široce oceňované autobusové nádraží v japonské Nagoyi – Oasis 21. Stavba zahrnuje kromě terminálu i obchodní a turistické centrum. Budova se z převážné části nachází pod úrovní země, zbytek, který leží nad ní, sestává z velké oválné prosklené konstrukce. Ta je naplněna vodou, která vytváří zajímavý vizuální efekt a zároveň ochlazuje vnitřní prostředí.

Projekt Oasis 21 v japonské Nagoyi sestává z podzemní a nadzemní části, která je naplněna vodou, jež vytváří zajímavé efekty. foto: Tupungato

Jinou, ne tolik rozsáhlou, stavbou je i tramvajový terminál v německém Freiburgu dokončený v březnu roku 2019. Vznikl během přestavby chátrajícího dopravního uzlu ze 70. let minulého století. Několik propojených střešních ostrůvků na vysokých sloupech je vstupní branou do centra města. Disponují rozlehlou zakřivenou střechou oblých tvarů. Mimo jiné jsou střechy připraveny na výsadbu zeleně, chrání cestující před deštěm a v létě svým stínem před spalujícím žárem slunce. Výsledná podoba zformovala nový vzhled revitalizovaného náměstí, na němž zastávka stojí.

Tramvajová stanice ve Freiburgu disponuje efektními tvary. foto: Uellue

Posun na české dopravně-architektonické scéně

Také české realizace mohou být působivé. Zmiňme třeba rekonstruovanou funkcionalistickou zastávku na Obilním trhu v Brně, modulární čekárnu brněnského dolního nádraží, novostavbu soukromé železniční stanice ve Varnsdorfu, stanici lanové dráhy na Pustevnách v Beskydech, dopravní terminál v Hradci Králové, vlakové nádraží v Ostravě Svinově, autobusové nádraží v Náchodě či autobusový terminál v Českém Krumlově. Jde o realizace, které můžeme považovat za počátek tolik očekávané významnější aktivity na české scéně „dopravní“ architektury. Zdá se, že by mohly vyprovokovat realizaci dalších projektů. Kupříkladu na pražském Smíchově by v následujících letech mělo dojít k zahájení výstavby nového moderního terminálu, jenž propojí veškeré typy dopravy v Praze. Těšíme se na něj.

Funkcionalistická tramvajová zastávka na Obilním trhu v Brně po rekonstrukci. foto: Eva Focho Žďárská

Související články

Autor: Bc. Helena Široká
Foto: Shutterstock