Plavce alias voraře připomíná replika vorové tabule na zelené louce v Písku

Kdo by z pamětníků neznal plavení dřeva po řece Otavě a Vltavě nebo film Plavecký mariáš s Jaroslavem Marvanem v hlavní roli i píseň Plavali plavci … S tehdejším řemeslem zaniklým posledním splaveným vorem v roce 1960, kdy „na vině“ byly přehrady Vltavské kaskády, seznamují textové panely s replikou vorové tabule před kulturním domem v jihočeském Písku.

Otava po staletí poskytovala vhodné podmínky pro plavení dřeva, důležité nejstarší obnovitelné stavební suroviny. Největšího rozmachu zažila voroplavba ve druhé polovině 19. a první polovině 20. století. Ze šumavských lesů se tak nejlevnější cestou dopravovaly velké objemy dřeva. Tato tradice je zapsána na Seznamu nemateriálního kulturního dědictví UNESCO.

To, že dřevěné klády byly splavovány, doznaly působením vody zušlechtění, dřevo dále nepracovalo, bylo pevnější v tahu i tlaku a odolnější proti škůdcům. Plavci, posléze voraři, nejen plavili dřevo v podobě vorů. Během zimy z nich byli lesní dělníci, káceli stromy, odvětvovali, zbavovali kůry a odváželi k řece na vaziště. Žádné hřebíky, ale houžve z kmínků změkčených napařením a stočením, kvůli poddajnosti. Vorový pramen se skládal z prvního voru – Předáka, druhý byl Slabák, třetí Šrekový, předposlední zadní Šrekový a poslední vor se jmenoval Zadák. Obvyklá doba plavení byla od Velikonoc do zimy. Cesta do Prahy trvala tři až čtyři dny, dle stavu vody. Někdy se plavilo až do německého Hamburgu.
Je moc dobře, že památku a vzpomínky na tu dobu nezapadly a jsou připomínány dalším generacím. Abychom byli v tomto směru spravedliví, uvádíme, že nejen výstavy, film a písně se o to zasluhují. Také malíři i básníci na tom mají zásluhu. Tož zaznamenáme kresbu Voraři na Otavě od Mikoláše Alše na fasádě hotelu Dvořáček a úryvek z básně Písecká od Fráni Šrámka: „Po řece Otavě za vorem vor, s jarem a létem odplouvaly. Za vorem vor a po šiku šik, my odtud do světa odcházeli. Zapadal, Otavo, tvých jezů vzlyk a my je do srdcí uzavřeli.“
No, řekněte, není to krása? A kdo tohle má …?
Autor: Mgr. Zdeněk Svoboda
Foto: Mgr. Zdeněk Svoboda