Stavební energetika
Program Nová zelená úsporám, který s obvyklou bombastičností, tak jako vždycky, vyhlásili politici, nevypadá dobře. Žádné Japonsko, ani firma Mitsui, kterým český stát za desítky miliard kdysi prodal světové emisní povolenky, se už neobjeví. A dnešní pokus udat evropské povolenky (rozumějme v Evropě) vypadá taky špatně.
Navíc, sundáme-li růžové eurobrýle, velký evropský průmysl utíká pryč, v horším případě končí. Výjimky potvrzují pravidlo. Z Evropy se stává pult se zbožím a z jeho obyvatel prodavači. Netvrdím, že je špatné obchodovat; před obchodníky naopak hluboce smekám. Dvojnásob v době, kdy se lidem pletou hodnoty a bubliny. Ale obchod s povolenkami se odchodem průmyslu nezlepší. Toto je výsledek evropského sociálního inženýrství jedoucího na zelený pohon.
Není nad vládní plánování. Rozlište prosím od firemního plánování, které má s vládním společné jen podstatné jméno. Unijní plánování překonává i socialistickou RVHP. Hlavně co se týče chaotičnosti a předpokladů, v nichž se zaměňují touhy a fakta. Na letošek EU naplánovala vypustit na trh 900 milionů natištěných emisních povolenek. Myslela si, když plánovala, že průmysl pojede na plný plyn a za povolenkami se zapráší. Při původní ceně 30 € za kus (a tunu CO2) to dělá 27 mld. €. Jen za potištěný papír, neberte to!
Jenže dnes není o povolenky zájem. Na trhu jich je moře starých, cena spadla na 7 €. Proto přispěchal José Barroso s návrhem emisi oddálit, což mu europarlament, divme se, zamítl. Na to cena spadla na 2,63 € za tunu CO2. „Důvěra v toto obchodování je podkopána,” zabědoval kdosi přes internet...
Ten, kdo jde do obchodů, kam stát vlévá hromady potištěného papíru, inflaci a entropii, je buď blázen nebo voják ve službě. Evropský parlament udělal dobře, když dal přednost průmyslu, podnikání a obchodu před jalovým investováním do povolenek, ve kterém si libuje největší evropský komisař. Ovšem Nová zelená úsporám, která je čirým inflačním produktem, je bez peněz. V současném marasmu českého stavebnictví lze říct, že bohužel.
Mnoho lidí (u nás i jinde) nesnáší tržní ekonomiku bez socialistických hesel a přívlastků. Ta totiž odkrývá všechny plány založené na nesmyslech, jako je například strašení oxidem uhličitým: tato agenda je totiž čiročirý podvod, vyrobený zfalšováním měřených dat a jejich dezinterpretací (což vychází najevo). Asi nastal čas, aby velké korporace pohleděly znovu do očí zákazníkovi a přestaly zeleně tančit před vládci v naději, že zinkasují obyvatelstvo oklikou přes vládní vyhlášky a dotace typu Zelená úsporám. A aby vládci viditelně ponechali víc vydělaných peněz mezi lidmi, kteří se o své stavební potřeby postarají sami a lépe.
V první linii v boji s globálním oteplováním stála vždy Evropa; boj měl posílit její vliv. Životně důležitý oxid uhličitý úředně ocejchovala za škodlivinu a už to chvíli vypadalo, že si prosadí i celosvětový zákaz energetického uhlí a metanu. Naštěstí ekonomický význam Evropy padal tak rychle, že ji zbytek světa přestal brát vážně a možná byl i znechucen její komediální zelenou propagandou. Amerika vybudovala energetickou soběstačnost díky břidlicovým plynům a jádru. Čína se pustila do těžby uhlí. Známé zásoby fosilních paliv neklesají, ale rostou, metan je nejen v břidlicích (prakticky po celém světě), jeho obrovské množství je také na dně moří a v permafrostu. A do toho ještě obnovitelné zdroje energie, které zaznamenaly, i díky „globálnímu oteplování” boom. Co to znamená?
Pro neevropany asi to, že podíl výdajů na vytápění a chlazení jejich domů bude nejspíš v balíku celkových výdajů za bydlení klesat. A Evropa, bude-li energii stále víc zdaňovat a zdražovat, zažije opak. A z čeho jde doslova strach, je globální vláda dobra – věřím, že jen hypotetická – ve stylu EU, což je nedospělá forma socialismu husákovského typu.
