Zastaví emisní obchodování oteplování planety?

Jednou z vad na kráse sdružení IPCC1) a evropských politiků a úředníků je, že ač vymysleli celosvětový obchod se skleníkovými plyny, který svým uskutečněním sáhne občanům do kapes a zaskočí nemálo podnikatelů včetně výrobců stavebních hmot, stále nenašli důkaz, že by průmyslové přírůstky skleníkových plynů zavinily současné potíže s pozemským klimatem.

Když myšlenka emisního obchodu vznikala a když byla v roce 1997 vyprojektována do podoby jedné z kapitol Kjótského protokolu, zdálo se, že potrvá nejvýš pár měsíců, kdy nadšení navrhovatelů gigantického obchodu doženou i vědci a předloží důkaz. Dnes, v roce 2004, důkaz stále neexistuje. Zato se na téma oteplování nahromadilo obrovské množství slov a tvrzení, od zcela bludných až po rafinovaně zavádějící, jimž jsou intenzivně vystavováni lidé všech zemí.

Prestižní světový časopis Science, abychom uvedli aspoň jeden příklad, vybral ve své anketě jako jeden z nejdůležitějších objevů roku 2003 souhrn důkazů o globálních klimatických změnách. Šéfredaktor Don Kennedy při příležitosti vyhlášení výsledků ankety měl říct, že „konsensus ohledně oteplování dosáhl takové míry, že popírat tento jev je už velmi obtížné a nerozumné.“ Zároveň prý zmínil jeden z důkazů – „unikátní studii, která prokázala souvislost mezi množstvím skleníkových plynů a teplotami v Tichém a Indickém oceánu nebo průtokem řek do Severního ledového oceánu.“ Takto stručně tlumočil slova Dona Kennedyho deník Právo.

Tento příklad se řadí mezi ty rafinovanější. Čtenář se vyděsí, že dochází k něčemu nezvyklému. Nesrovná si v hlavě, že ke klimatickým změnám nedochází jen dnes, ale že k nim docházelo a bude docházet s různou intenzitou napořád. Někdy změny postupují rychleji, jindy pomaleji, střídají se teplá období s chladnými atd. Zpráva působí stejně špatně, ať už toho Kennedy opravdu řekl tak málo nebo redaktor jeho slova pouze seškrtal.

Ještě rafinovanější je výrok, že byla prokázána souvislost mezi množstvím skleníkových plynů a teplotami v oceánech... Čtenář cítí, že je za oteplování moří odpovědný. Každý přece potřebuje topit, vařit nebo jezdit do práce autobusem nebo autem, každý také dýchá. Pravdivější a také šetrnějsí je výrok, že teprve když se oteplují oceány, uvolňují se v nich rozpuštěné skleníkové plyny do ovzduší.

Sílící lavina ekologických řečí zamořila (řečeno ekologicky) lidskou kulturu. Každý metr roztátého ledovce v Alpách nebo za polárním kruhem, každý teplotní rekord, každá teplá fronta, jež se kdesi přežene, každý metr, o který jinde klesne přímořské pobřeží, a mnoho dalších jevů je připsáno automaticky na vrub stopovým skleníkovým plynům.

To všechno přineslo ovoce: Tak jako kdysi ve středověku lidé věřili, že je Země středem vesmíru, dnešní lidé se sžili s představou, že nárůst skleníkových plynů v ovzduší ze tří promile na čtyři nebo pět vyvolá zhoubné oteplení a zničí podmínky pro život na luzné planetě. Roste počet netrpělivců: něco se s těmi skleníkovými plyny musí dělat, ať už je to co je to, hlavně aby se konečně začalo! Jedním je i český ministr životního prostředí, který v rozhovoru pro náš časopis řekl toto:

„Je pravdou, že podíl člověka na celkové změně klimatu není exaktně vyjádřen, nicméně o vlivu člověka dnes pochybuje pouze zcela zanedbatelné množství odborníků. Ve chvíli, když už změna klimatu probíhá - a to měření a pozorování skutečně dokazují - není na místě vést diskuse o kvantitativním vyjádření podílu člověka a podílu přirozené změny klimatu. Proces prostě probíhá a je tedy na místě z pohledu principu předběžné opatrnosti přijímat konkrétní kroky ke snižování emisí skleníkových plynů.“ [1].

I ministr automaticky předpokládá, že když se otepluje, je to kvůli skleníkovým plynům. Jinde v [1] také říká že Česká republika si nepotřebuje dělat vlastní názor na závažné globální otázky, že nestojí o konzultace s domácími odborníky. Stačí ji, když se „opírá o mezivládní panel IPCC, který sdružuje vědeckou komunitu z celého světa.“

A co je hlavní, tato komunita má po ruce návod, jak začít něco dělat. Je jím stanovení »národních« emisních limitů a emisní obchodování pro země, které nebudou emisní limity plnit.

Tedy žádné věcné úsilí o udržitelnou kultivaci planety, o zamezení znečišťování oceánů, řek a půdy, o zamezení kácení lesních porostů v celoplanetárním měřítku, o řešení toxických a radioaktivních odpadů, o řešení likvidace milionů tun průmyslových a domovních odpadů, PET lahví, olejů, plastových obalů, starého harampádí atd. Zkrátka jen limity a obchod. A samozřejmě prováděcí vyhlášky, nábor úředníků, výstavba úřadů atd. a může se začít. Zdánlivě světlou součástí emisního obchodování je možnost platit překročení limitů investicemi do ekologických výrob v zaostalých zemích. Jenže to beztak dělají globální výrobci už dnes, když hledají nejlacinější pracovní sílu a daňové ráje.

Emisní obchodování založené na fyzikálních dohadech, jeho nesplnitelný cíl (snížení hrozby globálního oteplení), bezdůvodné nadšení a všudypřítomný úřednický otisk prstu budí dojem, že pravý smysl tohoto počínání je zastírán. Možná je to »jen« počátek organizovaného odporu států proti globální ekonomice a pokus naplnit prázdné státní kasy, které vyschly v důsledku ztráty státní kontroly nad globálními ekonomickými molochy.

Literatura a zdroje:
[1] Libor Ambrozek: Rámcová úmluva OSN o změně klimatu, Kjótský protokol a postoj České republiky, Stavebnictví a interiér 10/2003, str. 4.

1) IPCC - International Panel on Climate Change (Mezivládní panel klimatických změn), fórum Světové meteorologické organizace a UNEP.

Autor:
Foto: Archiv redakce