Cihla – od historie po dnešek
Je až neuvěřitelné, jak tento materiál změnil naši civilizaci a prošel rukama stovek generací a přesto neztratil nic ze své funkčnosti a oblíbenosti. Přetrval, byť s několika málo úpravami, do dnešní doby a stále se těší oblibě nejenom pro své vynikající vlastnosti, ale i pro úctu k řemeslu a našim předkům.
Málokdo z nás si uvědomí, že tento stavební materiál prošel tisíciletím vývojem a zatěžkávací zkouškou času, kterou se nemůže jen tak něco pochlubit. Památky stavěné z tohoto materiálu stojí po tisíce let a jsou důkazem jeho kvality. A o čem je to řeč? Je to obyčejná cihla „uplácaná” z hlíny, vysušená a vypálená (někdy i nevypálená), to je vše. Je to velice prosté, jednoduché a funkční. Dokonce splňuje téměř všechny požadavky, které od ní vyžadujeme, a to i v dnešní přetechnizované a stále náročnější době.
První cihly
Při ohlédnutí zpět do historie se dá říci, že cihla v nepálené formě spatřila světlo světa někdy v rozmezí 8 500 až 7 500 let před naším letopočtem. Je možné, že tomu bylo i dříve, ale k tomu neexistují spolehlivé prameny. Tvar i formát byl velice rozličný podle oblastí, od cihel kvádrového tvaru až po placaté cihly. Po dlouhou dobu byl vývoj beze změny až do doby, kdy se ukázalo, že po výpalu má mnohem lepší vlastnosti a je trvanlivější a odolný i proti povětrnosti. To se projevilo i v rozvoji pálené stření krytiny někdy kolem roku 2000 před naším letopočtem. Ovšem skutečně dochované pálené cihly pocházejí ze starověkého Říma zhruba 400 let před naším letopočtem.
Rozvoj cihly
Dalším významnějším obdobím z hlediska vývoje cihly se stává až průmyslová revoluce v 19. století. Od dob Říma a až do průmyslové revoluce však probíhá postupné rozšiřování výroby cihel a v době středověku začala nahrazovat oblasti s nedostatkem stavebního kamene a většina staveb se tak začala realizovat z cihel. Přispěl tomu i fakt, že dříve stavěné stavby v hustší zástavbě podléhaly rychle živlům, a to především ohni. V 19. století se s velkým rozvojem průmyslu a rychlé výstavbě kladl i tlak na použití materiálu a vznikala různá forma lehčených cihel. Vylehčení se dosahovalo pomocí dutin a vznikaly tzv. dvojdutinky apod. Jejich použití bylo rozličné od lehkých příček pro tepelněizolační přizdívky k obvodovému zdivu. Velmi hojně se také využívaly již různé tvary základní cihly např. pro patky kleneb, segmentové cihly pro komíny a kanalizace a mnoho jiných. Také se vyráběly ostře pálené cihly pro užití v obzvláště nepříznivých podmínkách odolávajícím mrazu a působení chemických vlivů. Takto pálené cihly jsou vysoce odolné díky vysokému stupni slinutí a vykazují veliké pevnosti v tlaku a minimální nasákavost.
Cihlové klenby
Již se hojně užívá i cihelná klenba, probíhají celkové změny a klasický tvar kruhového segmentu tvořeného klasickou cihlou nahrazují v malém množství cihelné tvarovky rozličných tvarů tvořící plochou klenbu buď samostatně, nebo do nosníků. Vytvářejí se také první keramobetonové stropy. Zde jsou cihelné tvarovky velmi vylehčeny a tvoří formu ztraceného bednění a zároveň vylehčují stropní konstrukci. To se objevuje zejména počátkem dvacátého století.
Tepelněizolační vlastnosti
V této době se vyšších tepelněizolačních vlastností dosahovalo používáním různých skladeb plné pálené cihly, které tvořily uvnitř zdiva dutiny, izolantem zde byla vzduchová mezera. Mnohé stavby především menšího rozsahu fungují bez obtíží dodnes, i když již nesplňují přísné požadavky na tepelněizolační vlastnosti obvodového zdiva. Způsobem, jak tyto vlastnosti cihel zlepšit, bylo cihelný střep vylehčit za pomocí např. pilin nebo uhelného mouru, který po vypálení vytvořil v cihle malé dutiny a cihla tak získala lepší izolační vlastnosti a nižší hmotnost. Samozřejmě to ale mělo vliv na jejich nižší pevnost. Druhý způsob vylepšení spočíval v děrování cihel buďto podélném, nebo příčném. To se už píše 1. polovina 20. století, která ukazuje možnosti pro vylepšování cihel, ale zatím není tlak, aby se tomu dělo ve větší míře.
Dvacáté století
Po druhé světové válce, zejména v padesátých letech, dochází k rozmachu voštinových cihel, avšak velký tlak na rychlou výstavbu především větších objektů odsouvá cihelné zdivo na druhou kolej a je hodně využívané na stavbách menšího rozsahu nebo jako vyzdívky u velkých staveb, a to na několik dalších desetiletí. S nástupem nových norem specifikujících tepleněizolační vlastnosti konstrukcí a jejich postupným zpřísňováním se přizpůsobují i cihelné tvarovky a rostou i jejich rozměry a můžeme tak hovořit o cihelných tvárnicích.
Po změnách, které zažila naše společnost počátkem 90. let minulého století, se začala dostávat do popředí individuální výstavba a cihelné bloky začaly prodělávat překotný vývoj i díky vstupu zahraničních technologií. Pod pojmem cihla si už málokdo představoval cihlu plnou pálenou, ale byl to již cihelný blok „moderního typu”, tedy cihla svisle děrovaná – voštinová dosahující až jedenáctinásobku původního obejmu klasické cihly. Výstavba se tím výrazně zrychlila a konkurence výrobců zahájila výrobu nepřeberného množství cihelných tvarovek.
Stále vyšší požadavky
Postupem doby se začala cihla specializovat. Požadavky na ni kladené moderní dobou jsou velice rozličné od tepla, akustiky, pevnosti a hlavně rychlosti výstavby. Rychlost výstavby zapříčinila růst velikosti tvárnic, který se kromě šířky téměř ustálil na konci devadesátých let minulého století. Počátkem 21. století dochází k přelomu ve způsobu tradičního zdění. Již dříve tlak na rychlejší výstavbu odstranil maltování styčných spár a zavedl stykování tvarovek na pero a drážku. Nyní však poprvé dochází k odstranění klasického maltování v ložných spárách a je nahrazeno přesným zděním na tenkovrstvou maltu v tl. 1 mm. Jedná se o krok, který umožnil zrychlit výstavbu cihelného zdiva až o polovinu. Z pohledu historie cihel, jenom okamžik poté, přišla na trh nová technologie zdění, která odstranila maltu úplně a byla nahrazena systémem Dryfix zdění na zdicí pěnu. To umožnilo opět zrychlit a zjednodušit výstavbu. Hlavně to posunulo zdění i do zimního období a je možné bez obav zdít i za teplot –5 °C.
V oblasti tepelněizolačních vlastností cihelných tvárnic došlo také k radikálnímu vývoji, který je z pohledu historie nevídaný. Zdicí tvárnice již nejsou pouze samostatné bloky, ale jedná se o zdicí systém obsahující rozličné tvarovky pro řešení častých detailů staveb a zajišťující tak jejich vysokou výslednou kvalitu. Dříve se dosahovalo vylepšených izolačních vlastností díky vylehčení samotného střepu nebo vytvořením dutin. Tato kombinace vylehčujících postupů je dnes již samozřejmostí a dnešní cihláři svým vylehčením tvarovek dosahují velice výborných tepelněizolačních vlastností, které jsou mnohdy daleko za požadavky norem. Z pohledu zednických mistrů z 19. století by dnešní např. tepelněizolační zdivo tl. 30 cm museli vyzdít stěnu z cihly plné pálené tloušťky bezmála 4 m.
Nadčasové cihly od společnosti Wienerberger
Někteří výrobci však míří ještě dále a jeden z lídrů ve vývoji cihel spol. Wienerberger a.s. přišla s cihlou, která předběhla svou dobu a spojuje tradici cihelného střepu s moderní technologií a kombinuje masivní cihelný střep s minerální tepelnou izolací. Kombinace těchto materiálů umožnila zúžit zdivo a zlepšit tepelněizolační vlastnosti. Ovšem při vylepšování tepelněizolačních vlastností dochází k vylehčování tvarovek a tím k jejich nižší pevnosti. To ale neplatí u těchto cihel, kde naopak vzrostla pevnost díky unikátní konstrukci cihly. Zároveň masivnější střep zajišťuje vyšší akumulaci tepla a povrchovou teplotu, která přispívá k lepší tepelné pohodě v prostorách z takto postavených tvarovek.
Při ohlédnutí do historie cihel z pohledu současníka a porovnání toho, co se za tu dobu změnilo, se zdá, že je to až neuvěřitelné, že je možný takový vývoj „obyčejné” cihly. Stále se přizpůsobuje novým požadavkům a mnohdy již naráží na své technologické meze, ale díky lidskému důvtipu je vždy překoná a může pokračovat dále. U spol. Wienerberger jsem se přesvědčil při nahlédnutí pod pokličku, že cihla má stále jak zlepšovat nejen své vlastnosti díky lidem, kteří jí věnují péči a posunují její hranice stále dál.
