Katedrála svatého Václava v Olomouci: chrám, jenž přetvářel své dějiny

Olomoucká katedrála svatého Václava je monumentem, který nevyniká pouze svou výškou, nýbrž i vrstevnatou stavební historií, odvážnou novogotickou přestavbou a duchovní silou místa, jež přečkalo války, reformace i architektonické ambice. Stojí na návrší, z něhož je slyšet zvonění všech věží města, a přece ho nelze přeslechnout.

Katedrála svatého Václava v Olomouci, neodmyslitelná dominanta zdejšího biskupství, byla po staletí více než jen chrámem. Její zdivo neslo tíhu panovnických pohřbů, kanonických tich i šepotu dějin, jež se tu nemálo změnily. Původně skromná románská bazilika, časem přestavěná ve velkolepou gotickou svatyni, později opět proměněná pod rukama 19. století – vždy byla zrcadlem své doby i svědectvím víry a moci.

A přesto, nebyla to stavba bez rozporů. Její současná podoba má i své odpůrce. Kritici mluví o historizující fabulaci překrývající původní výtvarný záměr středověkých stavitelů. Jiní však vnímají katedrálu jako doklad tvůrčí kontinuity, která se nezastavila před žádným slohem ani stoletím. Právě to činí tuto stavbu fascinující: není totiž jen památkou, ale procesem.

Od románských základů ke gotickému vzepětí

Počátky chrámu sahají k roku 1107, kdy byla založena románská trojlodní bazilika zasvěcená svatému Václavovi. Již tehdy se jednalo o duchovní centrum Moravy, neboť biskupství olomoucké bylo od svého obnovení roku 1063 nejen náboženskou, ale i mocenskou institucí. Původní bazilika byla zasvěcena světcům hned třem – svatému Václavovi, svatému Vítu a svatému Kosmovi s Damiánem. Měla podobu jednoduchého trojlodí s apsidou a západními věžemi, jak bývalo v románském období zvykem.

Z románské fáze se dodnes dochovala krypta, jejíž valené klenby připomínají uměřenost raně středověké architektury. Ve 13. století však začíná v našich zemích převládat gotika a s ní i nové prostorové ambice. Chrám byl přestavován, rozšiřován a výškově akcentován, až se jeho silueta stala vertikálním protipólem rozložitého hradu.

K zásadní gotické přestavbě dochází ve 14. století, kdy byla loď prodloužena a chórová část vystavěna ve formě síťové žebrové klenby (typ klenby gotické architektury, při níž jsou nosná žebra vedena v pravidelném, často geometrickém vzoru připomínajícím síť. Klenba slouží nejen ke statickému rozložení tlaku, ale i jako dekorativní prvek). Právě v této době se také poprvé objevuje plán nahradit původní románské prvky novějšími, „modernějšími“ strukturami, které odpovídaly estetice cisterciácké přísnosti i francouzské gotiky. Navzdory tomu zůstala katedrála místem syntézy – románské torzo bylo ponecháno vespod nového výrazu jako fundament, na němž mohla gotika vystavět svou světelnou vertikalitu.

Základy chóru, včetně východního závěru, jsou příkladem raně gotického přechodového typu, který již opustil masivnost románských tvarů, a přesto se ještě nevydal do odvážných výšek vrcholné gotiky. Není bez zajímavosti, že právě zde byly ve 14. století užity první formy lomeného oblouku (základní prvek gotické architektury, jenž nahrazuje půlkruhový románský oblouk, umožňuje vyšší a lehčí konstrukce, lépe rozkládá tlak do podpěr a působí vertikálně dynamicky) v olomoucké sakrální architektuře. Jde o nenápadný, a přece symbolický moment – místo se rodí z minulosti, ale vstupuje do nové epochy.

Kaple Panny Marie Bolestné v obci Nesvačilka

Obec Nesvačilka v okrese Brno-venkov postrádala od svého vzniku stavbu, v níž by se mohli její obyvatelé setkávat pro svou víru. Nesvačilští po celých sto let toužili po kapli, po…

Novogotika jako reinterpretace: přestavba 19. století

Zatímco gotika katedrálu vyzdvihla k nebesům, novogotika jí vepsala novou tvář. Ta vznikala v období, kdy se Evropa obracela zpět k duchovní symbolice středověku, toužila po návratu ke kořenům, avšak ve zcela jiném historickém kontextu. Roku 1883 byl architektovi Gustavu Merettovi svěřen nelehký úkol – přetvořit chrám tak, aby odpovídal estetice své doby, a přitom neztratil zcela svou historickou autenticitu. Výsledkem bylo dílo, které dodnes vyvolává debaty.

Katedrála byla v rámci přestavby výrazně prodloužena směrem k západu a završena dvojicí asymetrických věží, z nichž vyšší dosahuje výšky 100,65 metru a tvoří tak nejvyšší kostelní věž na Moravě. Nová hlavní loď, vystavěná ve stylu neogotickém, nahradila původní barokní průčelí a tím byla zbořena i většina pozdně barokních interiérových prvků. Nové průčelí mělo být projevem síly náboženství i národa. Přesto se stalo spíše projevem estetiky doby, která – ve své touze po monumentalitě – neváhala překrýt vrstvy minulosti.

Merettova koncepce byla současníky chválena pro architektonickou čistotu a kompoziční vyváženost, nicméně z dnešního pohledu bývá považována spíše za umělý výtvarný konstrukt než za autentickou restauraci. Kritici upozorňují na skutečnost, že novogotika se v mnoha případech dopouštěla historické „násilnosti“ – přizpůsobovala staré formy moderním představám o tom, jak měl gotický chrám „správně“ vypadat.

V interiéru tak dnes nalezneme řadu novodobých prvků, které svou řemeslnou kvalitou jistě neurážejí, avšak postrádají ducha původní epochy. Patří mezi ně zejména hlavní oltář z roku 1901, jenž nahradil barokní oltář z 18. století, nebo chórové lavice stylizované podle historických předloh, avšak vyrobené až v době přestavby. Liturgické vybavení tak zůstává vizuálně jednotné, ovšem historická vrstevnatost mizí.

Přestavba zcela změnila i prostorovou logiku stavby. Nové západní průčelí s mohutnou věží dnes působí jako dominantní nástupní prvek, zatímco původní východní část, nesoucí gotické klenby a zbytky středověké výzdoby, se ocitla v jakémsi architektonickém stínu. To, co mělo být symfonií slohů, je některými nazýváno partituru přerušujícími akordy.

Této přestavbě ale nelze upřít jedno: díky ní byla katedrála svatého Václava zachráněna před úpadkem, funkčně sjednocena a znovu ukotvena v duchovním i urbanistickém kontextu města. Její věže dnes dominují panoramatu Olomouce a připomínají, že i historická památka může být dotvářena novým jazykem, byť ten jazyk není vždy jednoznačně přijat.

Vrstvy kamene, vrstvy významů: architektonické detaily a zvláštnosti

Jedním z nejvýraznějších rysů olomoucké katedrály je její prostorová nejednoznačnost. Stavba je výsledkem zmíněného postupného vývoje napříč staletími, což se promítá nejen do slohové rozmanitosti, ale i do její vnitřní logiky. Původní orientace, kde východní část s presbytářem dominovala liturgickému prostoru, je dnes vizuálně přetlačena západní novogotickou hmotou. Návštěvník tak vchází do chrámu branou 19. století, aby stanul v gotickém srdci 14. věku.

Z původní gotiky se dochovalo několik klíčových prvků, které svědčí o vysoké kamenické kultuře tehdejších mistrů. Žebrové klenby nad chórem, nesené štíhlými pilíři s jemně profilovanými hlavicemi, dodávají prostoru onu typickou vertikalitu a světelnost, která gotické stavby povznáší nad zem.

Jak se stavěly evropské památky, které zná celý svět?

Možná jste už stáli v úžasu před majestátním palácem Pena v portugalském Sintru, procházeli se ve stínu římského Kolosea nebo vzhlíželi k věžím pařížské Notre-Dame. Ale víte, jak…

Katedrála sv. Václava patří k nejstarším stavbám na Moravě, v nichž se objevuje tzv. přeslenová růžice (tvar kruhového okna, jehož výplň připomíná pradlenin přeslen) symbolizuje koloběh života, věčnost a Boží dokonalost. Tento motiv byl v českých zemích spíše výjimečný a odkazuje na přímé vazby olomouckého biskupství s oblastmi dolního Porýní.

Exteriér stavby oplývá bohatstvím detailů, jež často unikají běžnému pohledu. Kromě standardních prvků gotické výzdoby – jako jsou fiály, kružby či chrliče – lze při bedlivějším pohledu nalézt také řadu groteskních figur. Jedna z chrličových hlav má podobu rozesmátého mnicha s vypoulenýma očima, jiná připomíná ženskou tvář s jízlivým úšklebkem. Takové výjevy neměly pouze dekorativní charakter – sloužily i jako morální alegorie připomínající pomíjivost hříchu a lidské marnivosti. V tom je gotika výmluvná: kámen tu není mrtvou hmotou, nýbrž nositelem poselství.

Interiér katedrály ukrývá i několik nečekaných momentů. Například v severní boční lodi se nachází pozoruhodně zachovaný náhrobek olomouckého biskupa Stanislava Pavlovského, renesančního humanisty a diplomata, jenž byl v 16. století mimo jiné i významným mecenášem umění. Jeho náhrobní deska je vyvedena s neobyčejnou jemností, která se více blíží manýristickému reliéfu než strohému stylu typickému pro katolickou severní Moravu té doby.

Jinou, téměř anekdotickou zvláštností, je nenápadná kamenná značka, vyrytá do pilíře poblíž hlavního oltáře. Podle pověsti se jedná o výšku hladiny vody při povodni roku 1590, kdy se městem prohnal nebývalý příval dešťů. Ačkoliv je její autentičnost zpochybňována, samotná přítomnost značky v chrámu působí neobyčejně lidsky – připomíná, že i svatostánek je vystaven přirozeným silám, ať už jde o dějiny nebo přírodu.

Mezi sakrálnem a každodenností: katedrála dnes

Přes svou monumentalitu a historickou důstojnost nezůstává katedrála svatého Václava pouhou tichou kulisou. Je i dnes živým místem, kde se střetává sakrální prostor s turistickým ruchem, duchovní rovina s všednodenností. Konají se zde mše, svatby i koncerty, duchovní kontemplace bývá tu a tam narušena cinkáním mobilních telefonů nebo šelestem nylonových pláštěnek, šustících v lavicích během deštivých prohlídek.

Z praktických zásahů stojí za zmínku instalace podlahového vytápění, které bylo zavedeno při poslední rekonstrukci interiéru – nenápadné, avšak důležité z hlediska zachování mikroklimatu, jež má vliv jak na varhany, tak na dřevěné prvky mobiliáře. Katedrála dnes disponuje jedním z nejkvalitnějších koncertních nástrojů na Moravě, a to díky varhanám z přelomu 19. a 20. století, jež byly nákladně restaurovány a často zaznívají při významných hudebních událostech.

V roce 2021 vzbudila pozornost malá, leč symbolicky výmluvná událost – při opravách kleneb byl v dutině nad presbytářem nalezen plechový tubus s rukopisem z roku 1892, v němž tehdejší stavitelé popsali průběh rekonstrukce a – s jistou dávkou patosu – také „ducha času, v němž chrám znovu povstal“. Text byl pečlivě restaurován a znovu uložen, tentokrát spolu s digitálním překladem a kopií novin z doby nálezu. Tato drobnost, téměř sentimentální, připomíná, že každý věk do svatyně vkládá svůj příběh.

Ne vše je však idylické. V roce 2020 se veřejnost dozvěděla o sporu mezi olomouckým arcibiskupstvím a městem ohledně financování oprav přilehlých budov. Do debaty se vložila i památková péče, neboť část okolních staveb byla upravena v duchu moderní architektury, což vyvolalo nevoli puristů. Vznikla tak otázka: má se duch místa zachovat za každou cenu, i kdyby měl zůstat muzeální vitrínou?

Katedrála přesto působí klidně, jako by si byla jistá svou stálostí. V poledním slunci se třpytí břidlicová střecha, pod níž se už téměř tisíc let opakují tytéž modlitby v různých jazycích a rytmech času. Chrám přežil války, požáry, regotizace i turistické špičky. A právě v tom je jeho síla a neztrácí důstojnost.

Závěr

Katedrála svatého Václava v Olomouci je víc než jen historickou památkou. Je tělesem, v němž jsou uloženy staleté vrstvy víry, estetiky, moci i pochybností. A ačkoli byla opakovaně přetvářena, neztratila svou identitu – naopak. Každá její úprava, i když kontroverzní, je dokladem toho, že architektura není mrtvá, naopak je živým jazykem, jímž společnost formuluje svou představu o svatosti, kráse a času.

Zdroje:

[1] Národní památkový ústav;pamatkovykatalog.cz

[2] Diecéze olomoucká; arcibol.cz

[3] Olomouc.eu

[4] Biskupství olomoucké

[5] Deník.cz – regionální archív (články 2020–2024)

[6] Katalog varhan; varhany.npu.cz

[7] Památky a příroda Olomouckého kraje (sborník NPÚ, roč. 2022)

[8] Lidové noviny, kulturní příloha – říjen 2021