Přidat na Seznam.cz Přidat na Google News

Výškové budovy a město

Většina definic považuje budovu od 35 m za výškovou a budovy od 100 m za mrakodrapy. Výškové stavby zde nejsou nijak zvlášť dlouho. První obecně uznávaná výšková budova (42 m) byla postavena roku 1884 v Chicagu. Následný rozmach výškových budov umožnil rozvoj levného stavebního materiálu – ocelové konstrukce a železobetonu a vynález výtahu. Od té doby technologie značně pokročila. Současná nejvyšší budova Burdž Chalífa má výšku 828 m, 189 pater a skoro půl čtverečního kilometru hrubé podlažní plochy.

Velké množství podlažní plochy na malé zastavěné ploše je také důvod proč se většinou takové budovy staví. Pro představu, byt pro čtyřčlennou rodinu má v průměru 85 m2. Do Burdž Chalífa by se takovýchto bytů vešlo na čtyři tisíce (počítáme-li čistou podlažní plochu jako 75 % hrubé) a obývalo by je na šestnáct tisíc lidí. Statisticky vzato: jeden Pelhřimov.

Na první pohled může takovéto řešení vypadat lákavě. Místo středně velkého města, několik výškových budov v záplavě zeleně a parků, bez zbytečného dojíždění, protože většina horizontální vesměs automobilové dopravy nahradí vertikální, ne tak náročná na prostor. Bohužel, takto úžasně to funguje pouze na papíře.

Výškové stavby potřebují okolo sebe město určité velikosti které je vyživuje a dává jim smysl. A i město které dosáhlo určitých hranic potřebuje výškové budovy pro svůj další vývoj.

Města, ve kterých začnou být dojezdové vzdálenosti neúnosné, prostor pro expanzi do okolí na hranici únosnosti a pozemky v širším centru opravdu drahé, začnou generovat výškové budovy. Ty mohou městu v rozvoji výrazně pomoct, bohužel při špatném nastavení mohou život ve městě zadusit.

Problém, o kterém se nejvíce mluví v souvislosti s výškovými budovami, je jejich vliv na panorama a horizont města. V zástavbě se tyto budovy velmi snadno stávají dominantními a ikonickými prvky. Nebo se o to alespoň snaží.

Města se snaží tento vizuální aspekt nějak usměrňovat. Obecná tendence je výškové stavby stavět do shluků, aby na horizontu města nevypadaly jako vykotlané zuby, ale tvořily jednolitý celek. U jiných budov se naopak začlenění do clusteru nepředpokládá (Burdž Chalifa, Londýnský střep atd.). To nevylučuje možnost, že v budoucnu budou pokračující výškovou výstavbou pohlceny. Vzdálené pohledy na historické dominanty jsou dalšími z regulačních prvků výškových budov. Příkladem můžou být pohledy na katedrálu sv. Pavla v Londýně, kterou z význačných míst Londýna nesmí nic zakrývat.

Problém nastává ve chvíli, kdy vlivem shluku výškových budov se vám některé části města dostanou do permanentního stínu.

Diskuze nad výškovými stavbami by se pak měla týkat i měřítka v lokálním kontextu. Výrazný přírůstek podlažní plochy mění strukturu populace v daném místě. Není proto divu, že lokální komunity se většinou nové výstavbě brání, cítí se těmito plány ohroženy a jsou přesvědčeny, často oprávněně, že nová výstavba povede ke zhoršení jejich životních podmínek. Zastínění, doprava a dopravní špičky ve specifických částech dne, nedostatečná infrastruktura i „noví“ lidé a množství individuální automobilové dopravy. To vše jsou aspekty, které mohou vést k narušení stávajících sociálních a ekonomických struktur.

Burdž Chalífa (Dubai) má výšku 828 m, 189 pater a skoro půl čtverečního kilometru hrubé podlažní plochy (Zdroj: Shutterstock, autor Dmitry Birin)

Výškové budovy jsou často monofunkční a na příkladu Londýnské City je vidět, že čtvrti, které přes den žijí, se mohou díky své monofunkčnosti v určitou dobu skoro vylidnit a anonymita nových prostorů může vytvářet nová rizika jako kriminalita, ekonomické nebo ekologické problémy. Fasády, které tak dobře vypadají ve vzdálených pohledech, začnou být, v měřítku ulice a pěšího člověka, velmi fádní, moc velké a únavné. Absence živého parteru, který by komunikoval s okolím na lokální úrovni, je kapitola sama pro sebe.

Při současné debatě o výškových budovách v Praze považuji za zásadní tato rizika neignorovat a nepřehlížet. Většina z nich se dá řešit, nebo využít ve prospěch stavby a jeho okolí. Jakkoli to může znít banálně, je důležité o stavbě komunikovat s okolím a všemi dotčenými stranami.

Při správném nastavení může nová výšková zástavba přinést rozvoj a oživení města a jeho specifické části. Ale je třeba nejen přemýšlet o možných konfliktech, od negativních efektů denitrifikace po proměnu horizontu, ale i o možném využití. Pravdou je, že většinu problematických bodů může výšková budova využít ke svému užitku. Stálý vítr a nezastíněné fasády mohou generovat energii.

Rozvoj v oblasti parametrického modelovaní a experimentování s jinými materiály než jen beton a ocel, vede v poslední době k opravdu zajímavým projektům. Již to není jen o velké skleněné kostce se stejnými patry a hladkou fasádou. Experimentuje se se dřevem, fasádami jako vertikálními zahradami a architekti si stále více uvědomují nutnost zachování lidského měřítka v návrzích.

Stávající urbánní a sociální struktury nemusí být překážkou, ale naopak: začlenění do nich může rozhodnout o úspěchu projektu. Několik správně navržených a do kontextu města umístěných výškových budov, může například započít pozitivní přeměnu brownfieldu a dále nastartovat rozvoj města.

Výškové budovy k modernímu městu nepochybně patří. Pokud jsou správně nastaveny parametry jejich projektů, jejich tvůrci se nechovají k jejich okolí arogantně a plně si uvědomují nejen výhody, ale i negativní dopady, mohou být výrazným přínosem. Poté to může být pro všechny strany výhodné soužití. Ovšem nelze to bez debaty o tom, jaké má být město, jeho horizont, jaké má být využití budov, jeho dopraví síť. Proto nelze o výškových stavbách přemýšlet jako o izolovaném fenoménu, ale jako o součásti města jako organického celku. Nelze o nich přemýšlet bez všech souvislostí, z nichž jsem zmínil jen část.

Autor: Štěpán Toman
Foto: Shutterstock