Střecha pohledem historie

Lidé již od nepaměti stavěli přístřešky, aby si zajistili teplo, soukromí i ochranu před nepříznivým počasím a nepřáteli. V průběhu staletí se měnil materiál i konstrukce střech a střešních krytin nejen díky novým technologiím a lepší dostupnosti některých materiálů. Stejně tak se měnil i sklon a tvar střech ruku v ruce se stavebními slohy. Některé postupy byly na stovky let zapomenuty a posléze znovu objeveny a inovovány.

V pravěku, kdy člověk opustil jeskyni a potřeboval nějakou ochranu před deštěm, začíná historie střechy a střešní krytiny. Lidé žili v primitivních příbytcích. Ty zakrývali jednoduchými přírodními materiály, které znali a které jim byly běžně k dispozici. Střešní konstrukci tehdy tvořily poskládané větve, střešní krytinu pak chvojí, rákos, palmové listy, sláma či zvířecí kůže. O stavbu příbytků a pokládku krytin se staraly výhradně ženy, neboť tyto povinnosti spadaly do péče o domácnost.

Terasy na střeše již ve starověku

Ve starověkém Egyptě a na Blízkém Východě vznikly první ploché střechy. Tamní obyvatelé si je mohli dovolit, jelikož se jednalo o oblasti teplé a suché, bez přítomnosti výraznějších srážek. Tehdy také poprvé přišly na svět propracovanější střešní konstrukce, kdy první trámy tvořily kmeny stromů. Ty byly mezi sebou propletené proutím. Později se přešlo k dřevěným kulatinám a kamenným deskám. Střešní krytina mohla mít několik podob. Osvědčila se buď udusaná hlína, vrstva směsi jílové kaše s plevami obilí a slámou, která na ostrém slunci zatvrdla, anebo asfaltová hornina vytěžená z Mrtvého moře, jež vynikala vodotěsnými vlastnostmi. Na mnohých stavbách sloužily ploché střechy i jako terasy k odpočinku nebo vegetační zahrady. Jejich památka se dodnes dochovala například v chrámu královny Hatšepsut či visutých zahradách královny Semiramis.

Ve starověkém Římě se díky staviteli Vitruviovi žijícím v 1. století př. n. l. dochoval velmi přesný popis dobového římského stavitelství. V jeho spise Deseti knih o architektuře popisuje ve IV. knize, jakým způsobem je sestaven strop a krovní trámoví. Důležitou technologií, již zde popisuje, je konstrukce falešné klenby tvořena pouze trámy, fošnami a omítaným rákosem tak, aby vytvořila klenutý omítnutý strop. S ohledem na následující vývojovou řadu ve středoevropském prostředí je evidentní, že po zániku Římské říše byly některé postupy zapomenuty a postupem času byly znovu objevovány, zvláště pak v 17. a 18. století. Ještě v románském slohu je dodržován pravděpodobně italský způsob kladení trámů, avšak v gotice je zdokonalován svébytný hambalkový systém. Často se stávalo, že ohniště, které bylo tradičně umístěno uvnitř domu, zapálilo střechu nad hlavou. Proto se lidé stále častěji uchylovali k použití nehořlavých a trvanlivých materiálů a začali střechy vyrábět z kamenných desek či hliněných tašek. Přestože pálené tašky znali již staří Řekové a jejich první stopy byly zachyceny na Krétě, u nás své uplatnění našly teprve až ve středověku.

Poznáte stavební sloh? Česko od románských staveb po lidovou architekturu

Architektura je němým svědkem naší historie. Zatímco ve světě podléhaly válkám mešity, opery i katedrály, řadě českých památek se bouřlivé historické události naštěstí vyhnuly. O…

Středověk ve znamení románského slohu a gotiky

Již z doby Karla Velikého pocházejí první záznamy o modelech tašek a jejich způsobu ukládání. Byly to především prejzy, esovky a ploché bobrovky. V roce 794 vydal franský císař nařízení, které předepisovalo užití střešní tašky jako všeobecného způsobu krytí střech pro císařská sídla, včetně hospodářských objektů. Upevnění tašek se na střeše provádělo přibíjením nebo od 11. století prostřednictvím nosů na spodní straně zavěšením za latě. V roce 1342 císař Ludvík a rada města Mnichova vydali nařízení vyplývající z negativních zkušeností se slámou, rákosím a dřevěnými šindeli. Nařízení znělo jasně, a to aby se u nových střech používaly pouze materiály odolné ohni. Zejména ve městech postupně vytlačily hořlavé (spalitelné) krytiny, jako je došek a šindel.

Z dob románského slohu na našem území se o střešních systémech nedochovalo příliš mnoho dokladů, snad jen to, že měly relativně nízký sklon oproti následujícímu slohu gotickému. Z raně středověkých postupů zastřešení věží je znám typ pouze se zděnou helmicí polygonálně jehlanového tvaru. Krovy takových helmic byly pravděpodobně kuželového či jehlanového tvaru a mnohdy byly ponechány jako tzv. ztracené bednění.

Nejstarší dochované krovy v Čechách pochází zhruba z 1. poloviny 14. století. Byly postaveny na principu hambalkové soustavy za použití výztuh ondřejskými kříži, umístěnými do plných vazeb mezi protilehlé krokve. Tak je tomu například v Praze u sv. Anny na Starém Městě.

V 15. a 16. století gotický sloh preferuje vysoké stavby s hodně strmými střechami. Nejnáročnější střešní konstrukce se většinou nacházely na katedrálních a kostelních stavbách, jejichž střechy měly nejen prudké sklony, ale jakožto dominanty měst vyčnívaly nad všechny ostatní stavby, a proto bylo nutné se vypořádat jak s velkým rozponem, tak s vysokým hřebenem.

Kolem roku 1600 skončil vývoj rámové konstrukce a kromě ozdobných prvků a materiálů se nejdůležitější rysy domů nezměnily dodnes.

Břidlice místo tašek

V 18. století mnohé evropské země znovu objevily kouzlo asfaltu, jež se na střechách objevoval v podobě asfaltových pásů. V některých oblastech, zejména těch chudších, se od pálených tašek přešlo ke střešním krytinám z přírodní břidlice, neboť byly výrazně levnější. V roce 1776 byla na Moravě, ve Svobodných Heřmanicích, zahájena těžba břidlice. Právě zde lze hledat epicentrum historie pokrývání břidlicí u nás. Břidlice nacházela rozsáhlé uplatnění a ve 40. a 50. letech 19. stol. se jí nahrazovaly doškové a šindelové střechy. Významným architektonickým prvkem se staly také ploché střechy. S příchodem 19. století si získala oblibu rovněž betonová varianta tašek.

O století později pak začala být populární azbestocementová krytina známá jako eternit, nadále se však zachovaly i asfaltové pokrývky střech. Deskám se říkalo šablony a kladly se podobným postupem jako břidlicové desky. Tato krytina byla sice levná a lehká, avšak po objevení nepříznivých zdravotních účinků azbestu bylo od jejího užívání upuštěno.

Střechy dvacátého století pod vlivem bytových a panelových domů

V meziválečném období došlo k největšímu rozvoji plochých střech. V roce 1927 známý architekt Le Corbusier definoval architektonické zásady, podle nichž měly být ploché střechy využívány jako pobytové terasy a zahrady, a staly se díky tomu významným architektonickým prvkem. Na počátku 50. let 20. století, po skončení 2. světové, nastal velmi důležitý průlom v technologii výroby střešních tašek, který reagoval na velkou poptávku po všech stavebních materiálech. Německý podnikatel Rudolf Braas tehdy vyvinul technologii umožňující mechanizaci výroby střešních tašek.

K dalšímu masivnímu rozvoji přispěla hromadná výstavba bytových a panelových domů v 60. letech. Jednalo se především o střechy mírných sklonů. Střechy a střešní krytiny bytových a panelových domů ovšem během následujících dekád prošly velkým technickým vývojem, protože prvotní jednoduché jednoplášťové střechy se příliš neosvědčily. Neměly totiž dostatečné termoizolační vlastnosti a často do nich zatékalo. Na střechách tak bylo možné v průběhu času pozorovat železobetonové panely doplněné parotěsnou vrstvou z asfaltových pásů, pěnový polystyren, který se pozvolna stal nedílnou součástí skladby střešních plášťů, nebo kompletizované tepelněizolační dílce složené z polystyrenu, asfaltových pásů a desek z heraklitu. Od 70. let se pak začaly současně využívat také střechy dvouplášťové, jež tvořil železobeton, zděné části, dřevo a další. V 90. letech se materiály i skladby střech neustále rozvíjely současně s tím, jak se zvyšovaly požadavky na termoizolační kvalitu.

Na řadě současných střech se objevují lehké střešní krytiny, nejčastěji v střechy v plechovém provedení, například jako trapézový plech. Ty jsou až desetkrát lehčí než ostatní krytiny, díky čemuž tolik nezatěžují střešní konstrukci, a jejich montáž je na základě přesně objednaných délek pásů rychlá a jednoduchá.

Největšími trendy moderní doby jsou zelené střechy, tedy částečně nebo zcela pokryté vegetací a půdou či pěstebním substrátem vysazovaným nad hydroizolační membránu. Po staletí byly známé již na Islandu, ve Skandinávii, Kanadě nebo USA. U nás k jejich rozvoji dochází až v posledních letech.

Vývoj střech, krytin a jejich tvarů stále nekončí a je jasné, že bude pokračovat i nadále. Díky aktuální otázce úspor energií jsou na vzestupu tzv. bílé střechy, které se i za slunných dní ohřejí jen mírně nad teplotu vzduchu. V kontrastu s černou (nebo tmavou) povrchovou úpravou, která může mít na slunci až 70 °C, značně snižují nároky na letní chlazení.<0xF071>

Zdroje:

[1] Vývoj krytin v Čechách a na Moravě. www.izolace.cz [2] Historie zastřešení. www.hornval.eu
[3] Historie střešní tašky. www.aspis.cz
[4] Střecha pohledem historie. www.estav.cz
[5] Historie střešních krytin. www.lehkakrytina.cz
[6] Vývoj střešních konstrukcí od antiky po 20. století. www.dspace.cuni.cz
[7] Ploché střechy – 2. část. Historický vývoj. www.stavebnictvi3000.cz