shutternelke, Shutterstock

Zelené střechy – nejen estetický prvek v architektuře

Se zelenými, neboli vegetačními střechami se můžeme v posledních letech setkávat stále častěji. Ani zdaleka však nejsou produktem současnosti, nejstaršími zelení osázenými střechami byly vlastně již v 8. století před naším letopočtem Visuté zahrady Semiramidiny, samozřejmě s dokonalým zavodňovacím systémem.

Zelené střechy v minulosti a dnes

Střešní zahrady v antickém Římě byly přirozenou součástí každého patricijského domu, jejich pokračováním se staly terasovité zahrady v Itálii i dalších oblastech jižní Evropy, svou historii mají však zelené střechy i na opačném konci kontinentu ve skandinávských zemích. Tam šlo zpočátku ovšem spíše o střechy travnaté, tvořené z drnů, ale důmyslně zajištěné proti sesutí a také co nejlépe odvodněné. V Čechách se začaly vegetační zahrady v pravém slova smyslu stavět, tak jako v okolních zemích, až v polovině 19. století. Dodnes se můžeme obdivovat střešním zahradám z počátku 20. století na zámku Konopiště nebo na konírně v Lipníku nad Bečvou. V průběhu minulého století se pak zahradní střechy u nás budovaly víceméně ojediněle pouze na reprezentativních budovách.

Ke slovu přicházejí více až v současnosti, a to především v městských aglomeracích, kde přispívají k většímu ozelenění ploch, ale důvodů pro jejich budování je mnohem více. Města i příměstské oblasti se rychle rozrůstají, kvůli stavbě budov a komunikací mizí stále více zeleně. Ovšem ve městech samotných je zelených ploch velmi málo, parky a sady tvoří pouze malou část rozlohy měst. Ceny pozemků jsou zde však velmi vysoké, převládá proto snaha zastavět je spíše se ziskem, než osázet zelení. Zelené střechy jsou tedy naplněním Le Corbusierovy myšlenky, že zeleň, kterou krajině stavbou domu vezmeme, jí musíme znovu vrátit.

Vegetační střechy pohlcují prach, tlumí hluk, zadržují vodu, která by jinak odtekla do kanalizace, a vracejí ji zpět do ovzduší, současně tak zvyšují vlhkost vzduchu ve svém okolí. Foto: Gregory Zamell, Shutterstock

Přednosti vegetačních střech

Zelené střechy významně přispívají k lepšímu klimatu v aglomeracích. Betonové plochy akumulují velké množství tepla a způsobují přehřívání vzduchu, ten je také znečištěn výfukovými plyny a dalšími škodlivinami. Vegetační střechy pohlcují prach, tlumí hluk, zadržují vodu, která by jinak odtekla do kanalizace, a vracejí ji zpět do ovzduší, současně tak zvyšují vlhkost vzduchu ve svém okolí. Tak jako jiné zelené plochy, i vegetace na střechách spotřebovává oxid uhličitý a uvolňuje kyslík. A v neposlední řadě mají střešní zahrady i přednosti technické – chrání konstrukci střechy i nezbytné izolační vrstvy před výkyvy teplot, které jsou zde jinak často velmi velké, i před účinky UV záření, a tím významně prodlužují životnost střechy. To vše má vliv i na klima v místnostech pod takovouto střechou. Snížení teplotních výkyvů má za následek menší přehřívání střechy v létě i nižší tepelné ztráty v zimě. Kromě technických výhod mají zelené střechy i přednosti estetické a místa s těmito architektonickými prvky jsou jakoby lidsky přívětivější.

Skladba vegetační střechy

Ve své podstatě vychází skladba zelené střechy ze stejných zásad, jaké jsou uplatňovány u konstrukcí jiných typů střech. Základem pro zelenou střechu je hotový střešní plášť, jehož poslední vrchní vrstvou je hydroizolace, případně, u střech inverzních, tepelná izolace. Na něj se klade vegetační souvrství, které je nutné kluzně oddělit vrstvou separační a dilatační. Vlastní vegetační souvrství je tvořeno vrstvou drenážní, filtrační, hydroakumulační a vegetační. Velká pozornost je zde věnována nebezpečí prorůstání kořínků.

Vlastní vegetační souvrství je tvořeno vrstvou drenážní, filtrační, hydroakumulační a vegetační. Velká pozornost je zde věnována nebezpečí prorůstání kořínků. Foto: josefkubes, Shutterstock

Hydroizolace a ochrana proti prorůstání kořenů

Hydroizolaci jakékoli zelené střechy je nutno dimenzovat pro odpovídající hydrofyzikální zatěžování a současně je důležité ochránit hydroizolační vrstvu proti prorůstání kořenů. Jestliže použijeme jako hydroizolaci plastovou, například polyetylénovou fólii, je již většinou proti prorůstání odolná sama o sobě. Ovšem jestliže jako hydrizolaci použijeme klasické asfaltové pásy, musíme je doplnit ještě další ochrannou vrstvou, například některým typem plastové fólie, případně zvolit speciální asfaltové pásy s kovovou vložkou nebo pásy upravené aditivy. Hydroizolace by proti prorůstání kořenů měla být zajištěna i v detailech, jakými jsou spoje, prostupy vedení a podobně, a to po celé ploše střechy, tedy i na místech bez vegetace. Vrstva chránící proti prorůstání kořenů musí být na bocích vyšší než použitý substrát a je nutné ji také dostatečně mechanicky připevnit. Na hydroizolaci by měla být položena ještě vrstva, která ji chrání před mechanickým poškozením. Tou jsou většinou plastové pásy, betonová mazanina či litý asfalt, ochranné desky či rohože, v případě menších nároků je dostačující i technická textilie s hmotností 300g/m². Ochrannou funkci může plnit i vrstva drenážní.

Tak jako jiné zelené plochy, i vegetace na střechách spotřebovává oxid uhličitý a uvolňuje kyslík. A v neposlední řadě mají střešní zahrady i přednosti technické. Chrání konstrukci střechy i nezbytné izolační vrstvy před výkyvy teplot, které jsou zde jinak často velmi velké, i před účinky UV záření, a tím významně prodlužují životnost střechy. Foto: Photomann7, Shutterstock

Vrstvy vegetačního souvrství

Drenážní vrstva má kromě možné ochranné funkce také za úkol zadržet protékající vodu a odvést ji k odtokovým místům, případně vodu naakumulovat, i do drenáže mohou vrůstat kořeny rostlin. Tvořena je sypkými materiály, případně drenážními rohožemi a deskami. Ze sypkých materiálů jsou nejčastěji používány štěrk, lehké pórovité kamenivo, jakým je drcená lehká láva či pemza, nebo průmyslové odpady, například cihelná drť či škvára, případně umělé kamenivo, tedy keramzit, expandit a podobně. Drenážní rohože bývají z plastů, pěnových plastů či pryže, desky mohou být tvarované z klasických či pěnových plastů, další možností jsou perforované nopové fólie. Druh materiálu je volen v závislosti na konkrétních podmínkách.

Filtrační vrstva zamezuje znečišťování drenážní vrstvy, vyplavování sypkých vrstev souvrství a snižování odvodňovací schopnosti drenážní vrstvy. Tato vrstva se pokládá samostatně, může být ale také již součástí drenážní vrstvy. Samostatnou filtrační vrstvou je nejčastěji tkaná či netkaná geotextilie s minimální plošnou hmotností 100 g/m2, s vyšší tloušťkou vrstvy či se sklonem střechy se dále zvyšuje i plošná hmotnost použitého materiálu.

Hydroakumulační vrstva je důležitá pro udržení minimálního množství vody, nezbytného pro život rostlin, současně snižuje průtok dešťové vody při intenzivních srážkách. Plní tedy do určité míry i funkci vrstvy drenážní. Nejběžnějšími materiály jsou sypký keramzit, hrubozrnná rašelina, nasákavé desky z minerálních vláken, textilie a profilované fólie.

Poslední vrstvou je samotný substrát, který obsahuje vodu i živiny nezbytné pro rostlinný růst.

Extenzivní typ zelených střech je častější, neboť je finančně a konstrukčně mnohem méně náročný, předností je i relativně nízká hmotnost, střechu tak lze osázet zelení i dodatečně, aniž bychom porušili její statiku. Foto: Aleksei Kochev, Shutterstock

Dělení zelených střech

Extenzivní střechy

Podle druhového složení vegetace dělíme zelené střechy na extenzivní a intenzivní, a z vlastností obou typů také vyplývá, kde mohou být použity. Extenzivní typ zelených střech je častější, neboť je finančně a konstrukčně mnohem méně náročný, předností je i relativně nízká hmotnost, střechu tak lze osázet zelení i dodatečně, aniž bychom porušili její statiku. Výška souvrství je maximálně 150 mm a vysazují se zde poměrně nízké a plošně rostoucí druhy odolných trvalek, především suchomilných skalniček, které se dobře množí a jsou odolné vůči extrémnímu klimatu. Po určité době se zde vytvoří daným podmínkám odpovídající společenství rostlin, které se samy rozrůstají a obnovují. Případnému rozmnožení plevelů brání jak drsné klima, tak kobercové rozrůstání vysazených rostlin. Extenzivní způsob ozelenění je vhodný pro střechy do sklonu 20°. Tento typ střech je v podstatě bezúdržbový, čas od času se ale vyplatí zkontrolovat čistotu odtokových kanálů.

Intenzivní střechy

Naproti tomu intenzivní střechy jsou osázeny nejen trvalkami menšího vzrůstu, ale i trávníky a menšími keři či stromy, výška souvrství zde proto může dosahovat 300 mm až zhruba jednoho metru. O rostliny je třeba trvale pečovat a zajišťovat dostatečnou zálivku i množství živin. Intenzivní typ zelené střechy je možné vybudovat pouze na plochých střechách, a pokud nejde o novostavbu, je také nutné zajistit posudek statika. Oproti extenzivnímu typu střech je tento typ mnohem těžší, a svým charakterem se blíží klasické zahradě. Z toho důvodu je také její vybudování nákladnější, a to nejen z hlediska množství potřebného materiálu, ale především kvůli konstrukci střechy, s vysokým zatížením je nutno počítat již v projektu, dodatečné zesilování konstrukce se nedoporučuje.

Autor: kolektiv autorů
Foto: Shutterstock