Josip Plečnik, architekt Pražského hradu

Mezi architekty, jejichž výročí narození či úmrtí připadá na tento rok (vedle něj zde patří i Pavel Janák, Otto Rothmayer, Alois Dryák a další), zaujímá zvláštní postavení Josip Plečnik, architekt, návrhář nábytku a urbanista, Slovinec, který během svého působení v Československé republice vtiskl řadě míst na Pražském hradě podobu, kterou známe dosud, a na pražských Vinohradech vytvořil unikátní kostel.

Josip Plečnik (obr. 1) [6] se narodil 23. ledna 1872 v Lublani a 7. ledna 1957 v Lublani také zemřel [2]. Narodil se v původně malém provinčním městě Rakouska-Uherska a zemřel ve stejném městě, které však již bylo rozvíjejícím se městem Jugoslávie.

Studium a praxe ve Vídni

Studoval na průmyslové škole ve Štýrském Hradci a v letech 1894-98 na Akademii ve Vídni u profesora Otto Wagnera. Po ukončení studií se ve Vídni usadil a otevřel si vlastní projekční ateliér [3]. Byl skvělý kreslíř, jeho studie často tiskl časopis Der Architekt, který byl populární i v Čechách a na Moravě. Plečnik ve Vídni projektoval vily, činžovní domy (obr. 2), pomníky. V roce 1905 projektoval pro továrníka a mecenáše Zacherleho palác postavený poblíž Dómu sv. Štěpána. Palác se střízlivým kamenným průčelím byl nadšeně přijat mladými umělci a kritiky, ale odsouzen konzervativci. Podobně byl posuzován i kostel sv. Ducha, který Plečnik ve Vídni vytvořil v letech 1910-13.

Uměleckoprůmyslová škola v Praze

V roce 1911 v Praze architekt Jan Kotěra [4] přecházel z místa profesora Uměleckoprůmyslové školy do Akademie výtvarných umění a své dosavadní místo nabídl Josipu Plečnikovi. Ten byl ve Vídni kandidátem na post vedoucího ateliéru ve vídeňské Akademii za Otto Wagnera, který odcházel na odpočinek. Ale za tehdejší politické situace nebyl Slovan Plečnik na toto místo přijatelný. Přišel tedy do Prahy.

Téma: Architektura

Plečnikových děl z doby působení na Uměleckoprůmyslové škole není mnoho, známý je návrh na pomník Jana Žižky pro pražský Vítkov, hrobka rodiny Kratochvílovy na lesním hřbitově na Křivoklátě a spolupráce s Ladislavem Skřivánkem na projektu činžovního domu v Žatecké ulici v Praze (obr. 3).

Přestavba Pražského hradu

Významná epocha Plečnikovy tvorby v Čechách nastala po roce 1921, kdy byl jmenován architektem Pražského hradu [5]. Pražský hrad byl v roce 1918, kdy se stal sídlem prezidenta nové Československé republiky, ve velmi nedobrém stavu. Poslední větší úpravy tam proběhly v letech 1865-68 v rámci přípravy na slibovanou, ale nikdy neuskutečněnou korunovaci císaře Františka Josefa I. Od šedesátých let 19. století na Hradě probíhala hlavně příprava a poté dostavba Katedrály svatého Víta.

Prezident Masaryk se rozhodl Hrad obnovit a vytvořit z něj důstojné sídlo. Založil Kancelář prezidenta republiky se Stavební správou Hradu a hledal vhodného architekta. Kamil Hilbert byl plně zaměstnán dostavbou katedrály a Jan Kotěra, který navrhl zařízení prvního bytu T. G. Masaryka, již byl nemocný (zemřel v roce 1923). V roce 1920 byla vypsána soutěž na projekt úprav jižních zahrad (zahrady Rajské a zahrady Na Valech) a na základě podaného projektu se Plečnik stal hradním architektem.

Po stopách kontroverzního architekta Karla Pragera, autora Nové scény Národního divadla

V roce 2000 získal na přehlídce Grand Prix čestnou cenu za celoživotní dílo a přínos architektuře. Ačkoliv jsou mnohé jeho stavby vnímány rozporuplně, dosahují celosvětové úrovně.…

Josip Plečnik však současně obdržel z Lublaně, tehdy centra slovinské části Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, nabídku místa profesora architektury na nově založené Technické univerzitě a účasti na úpravách města. Plečnik přijal i tuto nabídku a přestal působit na pražské Uměleckoprůmyslové škole. Svou práci organizoval tak, že do Prahy dojížděl a v Praze trávil převážně letní měsíce. Na Pražském hradě byl Plečnikovým nejbližším spolupracovníkem Otto Rothmayer (1892–1966), také letošní jubilant.

Byt prezidenta Masaryka

Plečnikovy stavební úpravy Pražského hradu probíhaly po celá dvacátá a do poloviny třicátých let. K nejdůležitějším patřilo vybudování důstojného bytu prezidenta republiky. Byt byl umístěn do druhého poschodí jižního a příčného křídla Nového paláce (paláce z doby Marie Terezie), zatímco oficiální prostory byly a jsou v prvním poschodí. Masarykův byt však nebyl jen soukromým obydlím, ale plnil částečně i společenskou funkci. Prezident v něm pracoval a zval sem hosty k méně formálním setkáním. Těm sloužila ústřední síň zvaná Impluvium s kamennou mísou pod stropním oknem, Harfový salonek se stěnami pokrytými plátkovým zlatem a Erbovní síň, kde stěny zdobily erby zemí Československé republiky. V sousedství byla Masarykova pracovna či spíše knihovna. Následovaly soukromé obytné místnosti jako Výšivkový salon, Zelený salonek, Hudební pokoj či Bílá jídelna a další. Nábytek Plečnik ve spolupráci s Masarykovou rodinou vybíral převážně z hradních fondů a doplnil několika novými kusy. Stejně tak i obrazy. Z tohoto bytu se zachovalo Impluvium, Harfový salonek, Zelený salonek, Erbovní síň a zčásti Masarykova pracovna. Ostatní bylo v době komunismu zlikvidováno.

V souvislosti s bytem Plečnik řešil i příjezd na Hrad z Hradčanského náměstí. Na prvním hradním nádvoří upravil dlažbu a vytvořil vlajkové stožáry. Mezi druhým a třetím nádvořím dal v místech, kde kdysi byla branka v románském zdivu, prorazit tunel (obr. 4) a uvnitř tunelu postavil výtah do horních poschodí. Tento výtah byl po roce 1989 obnoven. V průjezdu mezi prvním a druhým nádvořím vlevo vytvořil Sloupovou síň, později Rothmayerem doplněnou o schodiště vedoucí ke Španělskému sálu.

Třetí hradní nádvoří

Největší Plečnikovy zásahy jsou vidět na třetím (hlavním) hradním nádvoří. Tam probíhal archeologický průzkum, který kromě řady nálezů odhalil základy mnoha starých staveb. Aby je bylo možné uchovat, dal je Plečnik překrýt železobetonovou deskou na sloupech a na ni položit dlažbu z kamenných desek. Poblíž katedrály umístil na nový dioritový podstavec gotickou sochu sv. Jiří a monolit z mrákotínské žuly (obr. 5), který měl podle původního projektu stát v jižních zahradách. Další Plečnikovou prací na tomto nádvoří je Orlí kašna (obr. 6) u vstupu do Starého paláce a Býčí schodiště (obr. 7) vedoucí ze třetího nádvoří do zahrady Na Valech. Tyto úpravy probíhaly až do roku 1929, kdy byly spěšně dokončeny ke dni slavnostního otevření katedrály sv.Víta.

Hradní zahrady

Po mnoho let Plečnika zaměstnávaly také úpravy zahrad Rajské a Na Valech. Z Hradčanského náměstí vedle jižní strany hradního paláce vytvořil nový portál a monumentální vstupní schodiště do zahrady Rajské s obří monolitickou mísou na jeho úpatí. Od ní vede přes obě zahrady vyhlídková cesta oživená pavilonky, vyhlídkovými terasami, malou pyramidou apod. Zhruba uprostřed zahrad ústí Býčí schodiště. Na straně k Opyši dal Plečnik postavit tzv. Moravskou baštu, pergolu kryjící oválný kamenný stůl (obr. 8). Zahrady byly zpočátku privátní, od třicátých let byly otevírány veřejnosti.

Upravena byla také zahrada Na Baště na západní a severní straně Nového paláce. Zde Plečnik vytvořil nové kruhové schodiště, které vyrovnává nerovnost terénu (obr. 9) a terasu nad Jelením příkopem (obr. 10). Plánované úpravy Jeleního příkopu se neuskutečnily.

Otto Rothmayer, architekt v pozadí Pražského hradu

Při příležitosti dnešního 130. výročí narození Otto Rothmayera jsme se rozhodli tento text věnovat právě jeho osobě a dílu.

Současně s úpravami Pražského hradu Josip Plečnik pracoval i na úpravách zámku v Lánech, zejména parku, kde vytvořil nový vodní systém včetně kašny a rybníka s novou hrází.

Počátkem třicátých let už byly zásadní práce ukončeny a Plečnik se na popud Masaryka začal zabývat řešením severního předpolí Hradu, zejména napojením Hradu na Dejvice. Toto území však bylo v pravomoci Státní regulační komise, která úpravy zadala architektu Antonínu Engelovi (1879-1858), také žáku Otto Wagnera.

Kostel na Vinohradech

V letech 1926-32 Josip Plečnik vytvořil pro Prahu ještě jedno významné dílo, kostel Nejsvětějšího Srdce Páně na Vinohradech (obr. 11). Plečnik byl milovníkem antiky a středomořské architektury a v tomto duchu vytvořil kostel, který se svou podobou vymyká u nás běžným stavbám. I podoba oltáře z bílého mramoru je ovlivněna starokřesťanským uměním. Nad oltářem zavěšené dřevěné zlacené postavy Krista a šesti zemských patronů jsou dílem Bedřicha Stefana. Některé boční oltáře jsou dílem Otto Rothmayera.

Působení v Lublani

V roce 1934 Josip Plečnik svou činnost v Praze ukončil a brzy poté následovala i abdikace prezidenta Masaryka. Josip Plečnik se vrátil do Lublaně a věnoval se pedagogické i projekční činnosti. Pracoval až do pozdního stáří a vytvořil řadu děl, zejména sakrálních. K nejvýznamnějším patří chrám sv. Františka z Assisi v Lublani nebo chrám sv. Antonína Paduánského v Bělehradě, ale i mnoho dalších staveb, které Plečnik vypracoval až do detailů vnitřního zařízení [5]. Řada z nich byla zničena během druhé světové války či za Titova režimu, ale zbývající stále slouží svým účelům a zdobí Lublaň a řadu dalších míst.

Literatura

[1] Milan Kašpar, Alena Michálková: Významné výročí narození architekta Pavla Janáka. Stavebnictví a interiér 20, 2012, č. 4. www.stavebnictvi3000.cz/c4184

[2] Josef Tomeš a kol.: Český biografický slovník XX. století. Paseka, Petr Meissner, 1999. ISBN 80-7185-248-1

[3] Jiří Koftun, Zdeněk Lukeš: Pražský hrad za T. G. Masaryka. Vydal Pražský hrad, 1995

[4] Milan Kašpar, Alena Michálková: Výročí Jana Kotěry. Stavebnictví a interiér 19, 2011, č. 6, www.stavebnictvi3000.cz/c3875

[5] Zdeněk Lukeš: Plečnikova práce srdcem. Lidové noviny, Orientace, 17. 9. 2011.

[6] Wikipedia: Jože Plečnik.