Pohled skrz bránu Pražského hradu. Autor: Yury24, Shutterstock

Otto Rothmayer, architekt v pozadí

Při příležitosti dnešního 130. výročí narození Otto Rothmayera jsme se rozhodli tento text věnovat právě jeho osobě a dílu.

Josip Plečnik v letech 1921–1934 a Pavel Janák v letech 1936–1956 věnovali velké úsilí nejen přeměně zanedbaného paláce z doby Marie Terezie na důstojné sídlo prezidenta Československé republiky, ale i úpravám zahrad Pražského hradu a řady dalších objektů v areálu Hradu do podoby, která je zachována dodnes. Spolupracovníkem obou byl Otto Rothmayer (1892–1966), další významný český architekt, od jehož narození letos uplynulo 120 let. Na Pražském hradě pracoval od nástupu Josipa Plečnika v roce 1921 a své působení ukončil téměř současně s Pavlem Janákem v roce 1956, takže Pražskému hradu věnoval 35 let svého života [3].

Léta studií

Otto Rothmayer se narodil 28. 2. 1892 v Praze jako syn truhláře Jana Rothmayera a v otcově dílně se také truhlářem vyučil. Měl však výrazný výtvarný talent, který se v rodině projevil již v minulosti. Významným umělcem byl Jan Michal Rothmayer z Laufenu v Horním Bavorsku (1654–1730), malíř činný i v Čechách a na Moravě (oltářní obrazy a fresky) i Jan Kašpar Zehentner, řezbář a pozlacovač známý z let 1639–58, otec malířky Margarety Magdaleny Rothmayerové [4].

Otto Rothmayer navštěvoval večerní kurzy kreslení na Uměleckoprůmyslové škole a v roce 1912, kdy získal stipendium Obchodní a živnostenské komory v Praze, přešel na denní studium. V roce 1914 byl přijat do speciálky profesora Plečnika, ale studium mu přerušila válka. Již v roce 1914 byl odveden do armády, v roce 1916 narukoval na ruskou a později italskou frontu. Po skončení války se vrátil zpět do Plečnikovy speciálky a roku 1920 studia ukončil.

Období spolupráce s Josefem Gočárem a Josipem Plečnikem

Nejprve úspěšně pracoval s architektem Gočárem na realizaci československého výstavního pavilonu pro veletrh v Lyonu konaný v roce 1921, kde získal zkušenosti s organizací práce i s výstavnictvím, ale již na počátku roku 1921 jej jako svého oblíbeného žáka povolal Josip Plečnik na Pražský hrad.

Slovinec Josip Plečnik, který od roku 1911 působil jako profesor na pražské Uměleckoprůmyslové škole, se v roce 1921 stal architektem Pražského hradu. Své působení na pražské škole přerušil, ale současně s rolí architekta Pražského hradu přijal i funkci profesora architektury na nově zřízené Vysoké škole technické ve své rodné Lublani. Proto pro Prahu hledal svého zástupce a pomocníka a zvolil svého nejmilejšího žáka Otto Rothmayera. Zpočátku jej i platil ze svých prostředků neboť Otto Rothmayer se zaměstnancem Stavební správy Pražského hradu stal až 1. listopadu 1922.

Plečnikova volba byla velmi šťastná. Plečnik pobýval v Praze převážně v době letních prázdnin, kdy připravoval své projekty. Jejich realizaci během celého roku vedl Rothmayer, který byl s Plečnikem v neustálém styku, na dálku s ním konzultoval a často do Lublaně zajížděl. Byl Plečnikovi naprosto oddaný, dbal na přesné provádění všech jeho projektů, a i když některé projekty sám dotvářel, pracoval vždy v souladu s Plečnikovými pokyny.

Práce na Hradě Rothmayera zcela pohltily, v době spolupráce s Plečnikem mimo ně projektoval a postavil pouze tři rodinné domy, dům s ateliérem pro sochařku Hanu Wichterlovou poblíž Prostějova, pro Otakara Hatleho letní domek v Káraném a svůj vlastní dům v Praze Střešovicích (obr. 1). Na jeho budování a zařizování se podílela i jeho žena Božena roz. Horneková (1899–1984), textilní výtvarnice, restaurátorka a pedagožka, se kterou se v roce 1930 oženil. Dům byl postaven jako jednoduchá funkcionalistická vila s velkým válcovým schodištěm, s výstupem na střechu. Nyní se rekonstruuje a má se stát jedním z objektů Muzea hlavního města Prahy.

Obr. 1: Rothmayerův vlastní dům v Praze 6

Období po odchodu Josipa Plečnika

Josip Plečnik svou činnost na Pražském hradě v roce 1934 ukončil a očekávalo se, že jeho nástupcem se stane Otto Rothmayer. Ale brzy následovala abdikace prezidenta Masaryka a volba Edvarda Beneše, který si za hradního architekta zvolil Pavla Janáka. Otto Rothmayer, který řešil úpravu Vladislavského sálu pro volbu prezidenta, na Hradě zůstal a s Pavlem Janákem vytvořili velmi dobrý kolegiální vztah, ve kterém byl prostor pro vzájemnou spolupráci i pro samostatné projekty obou.

První samostatnou Rothmayerovou prací po odchodu Josipa Plečnika byla úprava jižního výběžku hradního paláce u prvního nádvoří (obr. 2) na reprezentační byt pro státní návštěvy. V této části Hradu od roku 1848 sídlil císař Ferdinand V Dobrotivý. a po roce 1918 v něm byl prozatímní byt prezidenta Masaryka. Úpravy bylo třeba provést rychle, protože již v roce 1936 tam byl ubytován rumunský král Carol II. Rothmayer zde navrhl všechny úpravy a vedl stavební práce i zařizování interiérů a za svou práci obdržel od krále Carola II. rumunský státní řád.

Obr. 2: Jižní výběžek Pražského hradu

Hlavním úkolem, který Rothmayer začal samostatně řešit již na počátku třicátých let, byla přestavba Tereziánského křídla postaveného Nicolou Pacassim v době Marie Terezie jako součást Ústavu šlechtičen umístěným v bývalém Rožmberském paláci. Tereziánské křídlo bylo postaveno v zahradě před Vladislavským sálem od Ludvíkova křídla až ke spojení s Rožmberským palácem a při pohledu od města Vladislavský sál zcela zakrývalo. Zvažovalo se, zda je celé zbourat, ale Rothmayer problém vyřešil tím, že budovu o jedno patro snížil, na rovné střeše vytvořil terasu (obr. 3) a do středu budovy vložil originální spirálové schodiště, které na úrovni Vladislavského sálu ukončil vyhlídkovou terasou (obr. 4). Tyto práce probíhaly od roku 1935, byly přerušeny válkou a dokončeny až v roce 1951. Součástí byla i úprava dvorku mezi Starým palácem a Tereziánským křídlem. Dvorek byl zbaven letitého násypu, snížen na úroveň zahrady Na Valech a vydlážděn oblázkovou dlažbou.

Obr. 3: Tereziánské křídlo od Ludvíkova křídla Starého paláce

Obr. 4: Střední část Tereziánského křídla

S Pavlem Janákem Rothmayer spolupracoval na rekonstrukci reprezentačních prostor v 1. patře jižního křídla a budování Mramorové sloupové síně v prostoru mezi salony a Bílou věží, kde uplatnili dochované prvky románské a gotické architektury. Také společně nově upravili prostor před letohrádkem Belvedér (obr. 5).

Obr. 5: Parter před Belvedérem

Do začátku druhé světové války Roth mayer ještě dokončil přestavbu domu Na Opyši (obr. 6) pro potřeby Stavební správy Hradu a alpinum v lánském zámku. Ale již na podzim roku 1938 musely být stavební práce zastaveny. Rothmayer na Hradě zůstal.

Obr. 6: Dům Na Opyši

Po okupaci se podílel na úkrytu Benešova archívu a řady dalších materiálů. Ze stavebních činností byla povolena jen nutná údržba, ale jako její součást se podařilo dokončit zákryt vykopávek na třetím nádvoří a zbytků Spytihněvovy baziliky podle dochovaného Plečnikova projektu (obr. 7). Během války se Rothmayer věnoval průzkumným pracím a tajné přípravě poválečných projektů.

Obr. 7: Zakrytí zbytků Spytihněvovy baziliky

Činnost po druhé světové válce

Po skončení války Otto Rothmayer nejprve vybudoval pomník 21 mužů, kteří ve dnech 7. a 8. května 1945 přicházeli na pomoc bojující Praze a byli v Jelením příkopu nacisty zavražděni (obr. 8).

Obr. 8: Pomník obětem v Jelením příkopu

Památník tvoří vysoká stéla sestavená z hrubě opracovaných bloků sliveneckého mramoru, na kterých jsou napsána jména všech 21 mužů. Jména těchto obětí jsou také uvedena na pamětní desce umístěné u vchodu do Jeleního příkopu.

Hlavní Rothmayerovou poválečnou prací však bylo vybudování Schodišťového sálu, který navazoval na Plečnikovu Sloupovou síň a tvořil nový přístup do Španělského sálu od Matyášovy brány. Stavba probíhala v letech 1950–6, ale v letech 1973–75 byl sál změněn přestavbou a prostor pod schodištěm využit pro novou síň Obrazárny Pražského hradu.

V roce 1947 byl Otto Rothmayer pověřen vedením speciální školy užité architektury na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, která byla vytvořena z bývalé střední školy, ale již v roce 1951 byl nucen z ní přes protest studentů odejít. Také na Hradě se po roce 1948 poměry prudce zhoršily, nový přednosta úřadu Bohumil Červíček měl k Rothmayerovi zcela odmítavý přístup. V hodnocení jeho práce z roku 1955 se uvádí, že je umělcem individuálním, který nemá správný vztah k dnešním potřebám. V následujícím roce 1956 odešel na odpočinek i Pavel Janák a Otto Rothmayer byl téměř současně penzionován.

Zbytek života trávil ve své střešovické vile, kam za ním docházeli přátelé, zejména fotograf Josef Sudek, v jehož fotografiích se dochovala původní podoba domu a zahrady, sochařka Hana Wichterlová a její manžel sochař Bedřich Stefan, sklář René Roubíček a mnoho dalších. Rothmayer se zabýval výstavnictvím a tvorbou interiérů, tvořil muzejní instalace včetně nových vitrín, navrhoval zahradní a jiný doplňkový nábytek, svítidla apod. Muzejní vitríny začal tvořit již na Hradě pro plánovanou výstavu archeologických nálezů, která se již nerealizovala. Navržené vitríny však uplatnil např. v Chebu pro výstavu v kapli sv. Bartoloměje či v Muzeu skla v Kamenickém Šenově (obr. 9) a v řadě dalších muzeí či výstav. Činný byl i v pražské Skupině průmyslových výtvarníků Umělecké besedy. Zemřel 24. 9. 1966 ve svém střešovickém domě.

Obr. 9: Sklářské muzeum v Kamenickém Šenově

Literatura

[1] Milan Kašpar, Alena Michálková: Josip Plečnik, architekt Pražského hradu. Stavebnictví a interiér 20, 2012, č. 6, s. 55–57. www.stavebnictvi3000.cz/c4254

[2] Milan Kašpar, Alena Michálková: Významné výročí narození architekta Pavla Janáka. Stavebnictví a interiér 20, 2012, č. 4, s. 62–64. www.stavebnictvi3000.cz/c4057

[3] Josef Tomeš a kol.: Český biografický slovník XX. století. Paseka, Petr Meissner. 1999, ISBN 80-7185-248-1.

[4] Petr Krajči a další: Otto Rothmayer 1892–1966. Katalog k výstavě konané v Galerii Jaroslava Fragnera, Národní technické muzeum, 1997.

Autor: Milan Kašpar
Foto: Alena Michálková, Shutterstock